Neslavné výročí patnáctého března

   Před pár dny jsem se začetl do vzpomínek mého dědy Matěje Filipa na dobu mládí i dobu pozdější, kdy začal hospodařit, přestavoval dům i vychovával s pracovitou manželkou Kateřinou svých pět dětí.  Ta vzpomínka  zahrnovala i smutnou zmínku o dědově mladším bratru Františkovi, který vykrvácel na bojišti první světové války. Sám děda prošel jak italskou tak ruskou frontou...Celý život si pak nesl vzpomínku na krutou podobu války i smutek po svém bratru, který padl v pouhých devatenácti letech. Jeho jméno je uvedeno na pomníčku v naší obci Jivno mezi dalšími  takto zbytečně zahynulými muži. V celé naší republice jsou rozsety podobné pomníky na připomínku těchto tragedií. Odhadem se dnes uvádí na dvě stě tisíc padlých v této válce se zemí českých.

      Je zřejmě vícero důvodů, proč podobné pomníčky  nepřipomínají všechny oběti druhé světové války. Přitom příběhy zahynulých občanů Československa jsou často hroznější i tím, že mezi nimi bylo mnoho žen, dětí a starých lidí. Podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí  německého nacismu zhruba 343 tisíc osob. Nejsou započteni ti, kteří zemřeli po osvobození na následky útrap okupace.  (Také nejsou započítáni sudetští Němci, kteří padli v řadách německého wermachtu na východní či západní frontě.)  

     Je tomu letos již osmdesát let ode dne patnáctého března, kdy začala zřejmě nejtemnější kapitola našich novodobých dějin. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava bylo obyvatelstvo podrobeno teroru německé okupační správy.  Gestapo ihned na začátku okupace pozatýkalo vedoucí sociální demokraty, komunisty, německé emigranty a veřejně činné antifašisty. Popravy začaly hned po 15.  březnu 1939. Dalším okruhem lidí určeným k likvidaci byli Židé, Romové a česká inteligence. Popravovalo se nejen za odbojovou činnost, ale také například za poslouchání zahraničního rozhlasu. Po vyhlášení stanného práva docházelo k masovému zatýkání a brutalitě, která měla zlomit český národ.  Známe  osud vesnic Lidice, Ležáky či Javoříčko. Mnoho vypálených vesnic se zmasakrovaným obyvatelstvem bylo také na Slovensku. Teror se stal zcela nekontrolovatelný na samém sklonku války. Událo se mnoho masakrů a odhadovaný počet  obětí takzvaných pochodů smrti činí deset tisíc osob.

     Patnáctý březen bychom každý rok měli prožívat v pietní vzpomínce na všechny, kteří během  německé okupace trpěli a zahynuli. A s pocitem vděčnosti k těm, kteří se proti brutálnímu násilí postavili i za cenu oběti vlastního života. Kéž se takové doby už nikdy nebudou opakovat v naší zemi ani jinde ve světě.

                                                                                                                            Karel Filip