Kázání

HD 14.1018 Téma : Snáze vejde velbloud uchem  jehly, než bohatý do království Božího. Písně: 6, NZ 25, 67;  Světlana Procházková (55); Zdenka Techlová (83); Katka Filipová )43); Přímluvy: za tuto zemi,  Oznámení:  příští neděli Díkůvzdání za úrodu a odpoledne koncert Trio Compostella…plus básně z kal. Retro 2019; modlitba 25/2; Ámos 5, 6-7.10-15; Židům 4,12-16;  Marek 10,17-31; 

Milí přátelé, sestry a bratři,  ten muž, který před Ježíšem poklekl, se ptal tak trochu i za nás: „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“  A skrze tohle setkání nám Pán Ježíš  a nejen nám, ale křesťanům všech věků, sděluje jaký je pohled Boží na naše pozemské usilování a  pachtění se. Předně  máme žít podle Božího zákona – podle přikázání v Desateru. On nejmenuje všechny, ale několik z nich, které se dotýkají mezilidských vztahů: nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš  křivé svědectví, cti svého otce i svou matku… Z toho vidíme jak je důležité žít dobře a poctivě v lidské pospolitosti.  Ale to zřejmě nestačí.  Neboť v tom je ten muž dobrý…A může to vyznat…Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí“….   Než Pán Ježíš vyslovil ještě jeden Boží nárok, tak čteme, že na toho člověka pohlédl s láskou…. Viděl před sebou člověka, který se snaží žít dobře a byl rád. Ale musel pokračovat a říci nejen tomu muži, ale nám všem lidem a především nám křesťanům jeden hodně důležitý vzkaz:  Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne. „  Není třeba tenhle Ježíšův nárok vztahovat na nás všechny křesťany jako nezbytnou praxi vstupu do Božího království. ( první křesťané i táborité si to mysleli, ale nefungovalo to.)… Jde o něco jiného.  Ježíš nám chce sdělit Boží pohled na náš vztah k bohatství. Když pak dodává ke svým učedníkům a tedy i k nám, že  těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství a pak když vidí jejich rozpaky, ještě to zopakuje i když s tím láskyplným oslovením Dítky. Dítky, jak těžké je vejít do království Božího. Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království… To učedníky už opravdu vyděsilo – čteme, že se zhrozili…. A my se spolu s nimi i dnes asi zeptáme: Kdo tedy může být spasen?  ….

Bohatý těžko vejde do Božího království. Jak by se to měřilo – od majetku  za milion , za dva nebo za dvacet milionů, nebo dnes až za sto milionů???? Ale vždyť navíc jsme my lidé dvacátého prvního století  většinou bohatší nežli naši předkové...Žijeme v lepších domech, máme lepší vybavení domácností, jezdíme auty.....atd.... Tímto směrem to asi nepůjde vysvětlit Ježíšova slova....Jak tedy?

Když  jsem hledal jestli se stejný text objevuje ještě jinde než u Marka, tak jsem zjistil, že téměř stejný je u Lukáše. Ale byl tam i odkaz  na Matouše, tam jsem našel text -  kap. 6,19-21  a ten zní:  Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol a rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou... Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce... (Mohli bychom se zamýšlet nad tím starobylým ukládáním pokladů zakopávánním do země...dneska  dáváme bohatství do bank , otázku je zda i  tam nemůže přiijít mol a rez.,l..

A to je, myslím, ten správný  klíč k Ježíšovým slovům.  „Neboť, kde je tvůj poklad, tam bude i tvoje srdce.“   Znám pár lidí, dalo by se říci, že nejsou vůbec bohatí, spíše žijí v chudobě až asketické jako náš soused na Vyhlídkách, ale přesto je něco nutí pořád shromažďovat do rozpadajících se obydlí stále další a další věci.  (Pán, který u nás má schované věci – jen na dva měsíce a nemůžu jej donutit, aby je vystěhoval,protože pořád shromažďuje další – často z popelnic)  To jsou krajní případy. Ale každému z nás dokonce i křesťanům ,  se může stát, že budeme  lpět na něčem více než hodnotách evangelia. Důležité je občas zpytovat své srdce. Kde je máme? U Boha anebo u věcí anebo třeba u zvířat,  zálib či zájmů?

Vraťme se ale k lidem opravdu bohatým. V čem se ukázalo to nebezpečí právě u toho jinak ctnostného muže?  Bohatství ho už podmanilo a nechtěl jej v tu chvíli vyměnit ani za společnost Božího Syna.  Jednu dobu se v politice propagoval názor, že máme volit lidi bohaté (Schwanzenberga například), protože se nedají tak lehce zkorumpovat. Není to pravda. Bohatí většinou chtějí stále víc a víc zbohatnout.  Šlechtické rody - dnes tak velebené - v dějinách pořád kalkulovaly jak rozmnožit rodový majetek.  Sňatky, boji i loupežemi .  Hromadit pro svůj rod – pro svou rodinu.  Potkalo to v historii i katolickou církev  jako celek – to je onen příběh celibátu, kdy jedním z důvodů bylo, aby se netříštil církevní majetek. (kupování si církevních postů)   A co ti nejbohatší dnes – bankéři,  majitelé firem, kteří  je stále sdružují a přeskupují majetek s touhou , aby byl stále větší a často to spojují s politickým nátlakem. Smutné důsledky vidíme ve farmaceutickém či zbrojařském průmyslu, ale i  v produkování  potravin…Také bohatnou – ovšem za jakou cenu?!!!!! To bohatství je už pohltilo a jejich srdce je právě u něho. Nic proti poctivému podnikání.   Židovská anekdota:  Bankéř Rostchild a básník Heine se  procházejí  v Paříži po nábřeží řeky Seiny. Rotschild říká:  Taková špinavá řeka. Byl jsem jednou u jejich pramenů a byla krásně čistá..Heine na to: Také jsem znal vašeho dědečka .  A to byl velmi slušný a poctivý člověk..“

Evangelium je stále živé. To co se stalo v příběhu toho bohatého muže, je tu pro nás. Předně proto, aby naše srdce toužilo především být u Boha , být s Pánem Ježíšem.  A je tu i pro celý náš Bohem stvořený svět  - pro lidskou pospolitost. Bylo by všeho dost pro každého, kdyby bohatí neměli srdce u svého majetku, kdyby nechtěli hromadit stále více na úkor chudých. Kdyby se nesmyslně nezbrojilo, nevyráběli se zbytečné léky  či  škodlivé potraviny,…

 První z Ježíšových blahoslavenství zní:  „Blahoslavení  chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské. „ I lidé  zámožní či dokonce velmi bohatí , mohou zůstat chudí v duchu. Je to pro ně vlastně jediná šance v jejich ohrožení bohatstvím. Protože jen tak může projít velbloud uchem jehly..  Platí to ale pro každého z nás.  Máme zůstat prostého smýšlení, upřímní před Bohem a nezakládající si na tom co máme. Vždyť to máme od Něho.  Naše cesta je cestou následování Pána Ježíše. Pak už nebudeme lpět na ničem,  co zde máme.  A Ježíš zaslibuje, že to sice nemusíme mít lehké, ale už zde na zemi se nám dostane odměny.  A budeme mít tisíckrát více než jsme pro Krista ztratili.   AMEN

HD – KÁZÁNÍ  23.9.2018; Téma:  Kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech. Modlitba:8/9 Písně:183;  290; Přímluvy: Miroslav Vavera  (68); Kateřina Dominová (19); Ondra od Hladíků (?); Vzpomínka:  ???Dáša Knapová?; Oznámení:  začátek prací na fasádě a střeše.

Milí přátelé, sestry a bratři !  Neměl  to Pán Ježíš lehké se svými učedníky.  Když procházeli Gelileou tak chtěl využít  klidnou cestu a sdělit učedníkům  důležitou věc. Totiž to, že nemají stavět na vnějších úspěších jeho putování – konání zázraků, množství posluchačů,  uzdravování, nasycení zástupů….a právě návrat dvou učedníků a Ježíše z hory Proměnění…. Ježíš jde uprostřed nich a říká: Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.“ Oni tomu nerozuměli a nejen to, zřejmě ani pořádně neposlouchali. Ježíš to vnitřním zrakem rozpoznal a proto se jich v Kafarnau ptá: „O čem jste cestou uvažovali“? Mlčeli, ale Ježíš věděl své.  Dohadovali se totiž, kdo z nich je největší. Pán Ježíš si sedl – nekáže jim vstoje, aby se s nimi nějak zlobil.. Chce, aby to v klidu vyslechli všichni jeho učedníci – všech dvanáct.  A říká tu památnou a převratnou větu: Kdo chce být mezi vámi největší, ať je služebníkem všech.“ A podpoří to obrazem, který se bude v evangeliu ještě párkrát opakovat.  Dává za příklad dítě. On chce, aby jemu byla věnována největší pozornost. Hodnota a vážnost dětí nebyla v tehdejší době  velká.  Máme  se v životě umenšovat a to i tím způsobem, že se budeme sklánět k těm nejmenším. K opovrženým, k lidem na okraji společnosti, poníženým a dětem. Znáte určitě tu Wolkrovu básničku: Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě. Po ránu, na louce, v létě, po kvítku vztáhnu se nejmenším…. Zašeptám až obejmu se s ním. Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si, kapičkou rosy, aby nespadlo…. V té básni je krásně vyjádřeno  to, k čemu nás vede dnešní Ježíšova radostná zpráva – evangelium…: Totiž, že se máme umenšovat (ve svém sobectví, ve své soběstřednosti – však ono nás neubude).A že dobrá cesta pro to umenšování je sehnout se po něčem menším – po někom menším…Po tom, kdo stojí na společenském žebříčku níž než jsme my – děti, lidé  nemocní či nevážení. Sehnout se tím, že budeme jejich služebníky.  Nějak se stával, že jsem býval od svých 33 let ve vedoucích funkcích.  A to je vždycky dilema, když má člověk tohle slovo plnit a zároveň nebýt jakoby slabým vedoucím… Ne vždy se mi dařilo to skloubit. Ale přeci jen mohu dosvědčit, že to jde. Že to není nic nereálného…že to může fungovat… Nakonec je to přání našeho Pána, abychom nechtěli být největší a bohužel i dnes se v církvích objevuje to před čím varoval své učedníky. My víme, že  evangelium je stále živé a že Ježíšova varování a doporučení jsou směrována k dnešním křesťanům, stejně jako to bylo za časů, kdy Ježíš procházel Galilejskou zemí. A stejně tak i dnes platí, že Pán Bůh má rád děti.  Pěkně to kdysi vyjádřil francouzský kněz a spisovatel Michael Quist  : Mám rád děti, říká Bůh a chci, aby jim byli všichni podobni. Nemám rád staré, ledaže by byli ještě dětmi. Nadto chci mít ve svém království jen děti. O tom je rozhodnuto od věčnosti. Svraštělé děti, shrbené děti, děti s bílým vousem, všecky druhý dětí, které chcete, ale děti, nic než děti. Tady nelze couvnout, to je rozhodnuto. Mám rád malé děti, říká Bůh , poněvadž můj obraz v nich není ještě zkalen. Nezkazili ještě můj pravý obraz, jsou nové,  čisté, bezúhonné…Mám rád děti, poněvadž mají ještě schopnost vyrůst, poněvadž jsou ještě schopny zvednout. Jsou na cestě, jdou…

Mám rád velké děti, říká Bůh, poněvadž jsou ještě schopny bojovat, poněvadž se ještě dopouštějí hříchů. Ne proto, že se jich dopouštějí, říká Bůh – rozumějte mi dobře, ale proto, že vědí, že se jich dopouštějí, a protože to přiznávají a protože se snaží více se jich nedopouštět.

Co si můžeme tedy odnést z dnešního evangelia? Především to, že v církvi se nemáme povyšovat, ale následovat svého Pána. I v tom, že On byl zde jako služebník. Celé jeho působení od chvíle kdy se nechal pokřtít v Jordánu byla služba lidem a to často těm nejmenším, poníženým, nemocným, hříšným a opovrženým….Takovým služebníkem byl i náš první patriarcha doktor Karel Farský, jak víme z mnohých svědectví. ( jak sám nesl malé harmonium po kolejích do jakési vsi, kde měl sloužit bohoslužbu…) Tou druhou radou, která má zaznít do našich životů je úcta k životům dětí. Máme vědět o jejich zranitelnosti a chránit je.  A také se jim máme podobat, i když už jsme dávno dospělí.  Ne ve všem, ale v tom, že dokážeme vidět srdcem. Jako malý princ od Exupéryho.  Erich Kästner to vyjádřil takto:  „Opravdovým člověkem je ten, kdo se stane dospělým a přesto zůstává dítětem.“ Amen

 

-           

 

HD – 16.9.18  Téma : Kdo by chtěl zachránit svůj život….  Písně:NZ – 23; 312; 43-NZ;  99-NZ; 58 - NZ; Přímluvy: Zoe Burgstallerová  (17); M. Brožková; Vlastík; František Š; Vzpomínka – TGM; všech obětí nacistického teroru v našich zemích; Oznámení: středa – modlitby a možná opékání; přípravky – různě; neděle –bohoslužba; Texty:Iz 50,4-9; Jak 3,1-2;  Marek 34-38; Dnešní sbírka – buď na malomocné anebo na brýle pro Rosťu Tauera????

Milé děti, sestry a bratři! Indický významný misionář Sadhu Sundar Singh vypráví: „Když jsem s jedním Tibeťanem cestoval v tibetských horách ve sněžné bouři, spatřil jsem muže, který se zřítil se sněhem pod svah a ležel bez vědomí. Pravil jsem svému příteli: Musíme sejíti dolů a pomoci mu. On však odpověděl: Nikdo po nás nemůže požadovat, abychom se namáhali o jeho záchranu, protože jsme sami v nebezpečí zahynutí ve sněhu a mrazu. Řekl jsem mu: Myslíš-li, že i my musíme zemřít, pak je lepší zemřít při pomoci druhým. Nesouhlasil a šel svou cestou dál. Já však jsem sestoupil k nešťastníkovi a s velkou námahou ho zvedl na svá ramena a vynášel do kopce. Námahou jsem se zahřál a sdílel jsem současně své teplo druhovi ztuhlému zimou. Tak se stalo, že se už cítil dobře, když jsem s ním přišel do nejbližší vesnice. Ale kamaráda, který šel napřed sám, nalezl jsem ležeti ve sněhu poblíž cesty ztuhlého a chladného. Zřejmě si unaven lehl a zmrzl. Náhle mi bylo jasné, že ti, kdo chtějí svůj život zachovat, ztrácejí jej, kdežto ti, kdo svůj život nasazují pro svého Pána – svůj život zachovají.  Chtěl jsem zachránit člověka a tím, že jsem usiloval o jeho záchranu, zachránil jsem sebe. Myslíme-li sobecky jen na sebe, mrzneme a umíráme na své cestě.“

V dnešním textu evangelia jsme slyšeli, že máme Pána Ježíše následovat, ale nejprve zapřít sama sebe. Co to vlastně znamená? Jako v tom příběhu o dvou pocestných to znamená, že jeden z nich nezapřel sám sebe, své myšlení jen na sebe a tak šel dál. A co udělal ten druhý? Přemluvil sám sebe, že správnější je zkusit pomoci tomu, který by jistě bez pomoci zahynul…Slezl k němu a vzal ho na svá ramena. To opravdu připomíná kříž. V našich životech vzít na sebe kříž může znamenat hodně různých věcí, které někde ve svém rozumu pokládáme za správné, ale nechce se nám do nich. Vynést koš, vyvenčit psa, umýt nádobí, někoho navštívit, i když nám to nepřijde příjemné nebo jít v neděli do kostela. Těch věcí může být každý den spousta. \(Víte také o něčem, do čeho se vám nechce a přitom cítíte, že správné by bylo to udělat?) Pán Ježíš nám to nejen říká a radí jak se chovat, ale o to sám udělal a dokonce doslova – nejprve obětavě pomáhal každému, kdo jej požádal a nakonec vzal opravdový kříž na svá ramena a donesl jej až na Golgotu, kde na něm zemřel.Když po nás, kteří v Něj věříme, žádá, abychom jej následovali – tak chce vlastně dvojí věc: Za prvé, abychom ho nezapírali: Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět i Syn člověk (Kristus) až přijde v slávě svého Otce se svatými anděli.“ A to následování má ještě druhou podobu – abychom dodržovali Jeho slova – tedy milovali své bližní, byli laskaví a spravedliví a nezištně jim pomáhali, když je to v našich silách. A také jim neškodili. Třeba i svým jazykem jak o tom píše apoštol Jakub: Jazyk je malý úd, ale může se pochlubit velkými věcmi. Považte jak malý oheň může zapálit velký les. A také: Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede na uzdě držet celé své tělo. Apoštol také píše , že jazyk je jako kormidlo lodi, které velkou loď řídí nebo udidlo v hubě koně, kterým můžeme koně ovládat.

Jazykem můžeme pomáhat, ale můžeme jím i hodně moc škodit. Třeba i našim nejbližším. Říká se, že než v nějakém rozčilení něco řekneme , tak máme počítat do deseti.(bude to stačit?) Určitě to bude pak lepší a přinese to více užitku, než když například ve vzteku něco ze sebe vyhrkneme.

Když si budeme na závěr chtít shrnout jednou větou to, co si máme odnést z dnešního slova, tak mě napadá obdoba toho, co je napsáno na policejních autech. Víte co je tam napsáno? (POMÁHAT A CHRÁNIT ). Ta naše věta k zapamatování by mohla být třeba: NEZAPŘÍT (PJK) A NÁSLEDOVAT na jedné straně auta  a na té druhé NEŠKODIT a POMÁHAT.   Amen. 

Kázání v HD 18.8.2018  Téma: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; Zpívejte |Pánu  Texty: Přísloví 9,1-6; Efezským 5,15—20; Jan 6,51-58; Modlitba:4.10. / Písně:31,189, Chleba a víno neseme (NZ);   Přímluvy:Milena Zborníková (75); Pavel Vítovec (67); Romana Šírová ( 30); Michal Dub(23) Ilona Kinkorová (72); A.St. (60); Za nemocné: FŠ, MB, VF;  Vzpomínka: K. Filip st. (17 let +)

Sestry a bratři, milí přátelé, již poněkolikáté se zamýšlíme nad slovy evangelia Janova  a to nad tématem chleba a vína jako těla a krve Ježíšovy.  Toto téma Ježíš navodil Ježíš už při svém putování  (možná ve městě Kafarnaum), když zde učil zástupy. Už tenkrát o sobě hovořil jako chlebu daném lidem z nebe, aby měli život věčný. Zajímavé je, že právě Jan pak nemá v závěru svého evangelia ustanovení večeře Páně – jako například Marek nebo Matouš. Je možné tedy říci, že už zde jakoby s předstihem o tom mluví. Nechme stranou teologická uvažování jestli víno při Večeři Páně se stává skutečnou krví Kristovou a chléb Jeho skutečným tělem. I náš dnešní text může být vykládán obojím způsobem – buďto tak,že už tím, že Ježíš vstoupil do našeho světa, stal se tím živým chlebem  a nebo zda Ježíš zde dopředu upozorňuje na to co se  stane po Jeho oběti na kříži. Chápeme však, že Jeho tehdejším posluchačům mohla připadat slova, že „kdo jí  mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ nepochopitelná. A mohli je přijmout jen ve víře, která už v nich byla vzbuzena. Víme však, že Ježíš nejprve nasytil zástupy opravdovým chlebem a pak teprve ukazuje na sebe jako na chléb k životu věčnému.  On respektuje přirozené lidské potřeby a dokonce je aktivně uspokojuje, když předtím učedníkům a vlastně tedy i nám říká: Dejte vy jim najíst. Tedy i my máme mít starost o potřeby lidí. A pak teprve ukazuje na sebe jako na chléb, po kterém už se nebude hladovět. Stejně bychom měli postupovat i my křesťané: Nejprve si všímat u svých bližních toho co je trápí – jejich potřeb tělesných či duševních. Ale pak u toho nezůstat, ale stát se zvěstovateli  toho, kde najdou  chléb živý, který sestoupil z nebe a po kterém už nebudou hladovět.Jak se to děje však zůstává tajemstvím Božím a člověk je na něj krátký, ale ani jej nemůže ovládat –mít jej ve své moci.

Apoštol Pavel píše Efezským úžasnou radu, když předtím mluví o tom, že nastaly dny zlé: plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Napadá mě, že tenkrát možná ještě znali první křesťané nápěvy k některým žalmům… I nám vlastně apoštol píše, že máme zpívat žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Říká se, že zpívat Bohu je dvojnásobná modlitba. Pokládám tak trochu za zázrak, že já, který do svých 63 let vůbec nezpíval, zpívám i když všelijak liturgii. Ne že bych si na tom zakládal, ale nedávno jsem četl v knížečce Marie Svatošové zakladatelky hospiců kapitolku Hudební hluch, kde mluví o tom, jak se těší do nebe, kde si konečně zazpívá, když bude hrát a zpívat Bohu před anděly. Ale jak ji to bylo líto, když ve třídě v základce bývala vyloučena z hodiny hudební výchovy a jen vzadu za lavicemi jen stát a mlčet a mívala pak ze zpěvu trojku.  To já jsem na tom byl podobně, jen mi dávali milostivou dvojku… Tož jsem také chtěl počkat se zpěvem až do nebe ale pak se trochu drze odvážil zpívat už nyní. Dar zpěvu je krásný a je škoda, když slyšíme zpívat dnes i věci, které se Bohu asi nelíbí. Když však znějí krásné zpěvy k Boží slávě, může to změnit lidská srdce. Evangelický německý pastor Wilhem Busch píše ve své knížeče Život bez všedních dnů příběh ze své praxe o jednom bohatém podnikateli. Ten mu dal jednou sto marek se slovy: Je to dobře, že tak vedete děti k dobrému. Ale když se jej zeptal, jak on to má s Pánem Bohem, tak řekl, že už má svůj světový názor. Byl zkrátka od Boha vzdálený jako měsíc od Siria píše Busch. A pak jednou byla v kostele taková skromná  svatba a pán se tam také objevil jako svědek a mezi těmi několika málo svatebčany si připadal nějak nepatřičný. Nevěděl jak se chovat při obřadu, jestli pokleknout nebo se pokřižovat,co s cylindrem, při zpěvu kostelní písně jen dělal jako že zpívá. Zkrátka se tam ve svém krásném obleku a cylindru moc nehodil.Nevěsta byla učitelkou v nedělní škole a tak ji přišlo zazpívat asi třicet děvčátek píseň, kterou možná znáte: Ovečkou, že Páně jsem, tím se těším nocí dnem…On můj dobrý pastýř jest…. Náhle jsme zpozoroval, píše farář Busch, že se s tím mužem něco děje.Zhroutil se do sebe, obličej si zakryl rukama a celý se rozechvěl.. Nejprve jsem si myslel, že budu volat lékařskou pomoc, ale pak jsem viděl, že muž pláče. Děti zpívaly a průmyslník plakal. Došlo mu, že ty děti mají něco, co jemu schází, že mají dobrého pastýře… A tak našel odpověď na svou osamělost a ztracenost.

Dar hudby a zpěvu je dán člověku pro potěšení i pro vyjádření radosti a vděčnosti Bohu za život a krásu stvoření. My křesťané máme ještě jeden důvod ke zpěvu a vděčné chvále - to, že Ježíš nám přinesl dar věčného života. Stačí přijmout jej jako svého dobrého pastýře a  v pokoře přijmout i tajemství Večeře Páně.                                     AMEN


 

 

Kázání v neděli 24.6. 2018 v Husově domě Téma : Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?

Přímluvy : Narozeniny, za novou vládu ČR, za sněmovnu, aby neodsouhlasila manželství osob stejného pohlaví... Písně: 94; 312; 184; Oznámení: v pondělí – na Palačáku; úterý – M..L. King v Borovanech; středa: 15.00 - dernisáž ; 16.00 – čajovna; 17.00 poradna o Oslu, v neděli - ??? dětský program??


Sestry a bratři, milí přátelé, proč jste tak ustrašení, což nemáte víru? Tak se obrací Ježíš na učedníky, kteří se bojí při bouři na moři (jezeru)¨ zatímco on klidně spí....A jako by se ptal i každého z nás, protože i my se často bojíme všeho možného:nemocí svých i svých blízkých, bojíme se některých lidí, války, islámu apod. Je vlastně přirozené se bát. To jenom Nebojsa ve stejnojmenné pohádce B. Němcové s tím měl problém, protože se nebál. Před dvěma týdny u nás byla dcera s vnoučaty a malý Matouš (2r.) se v rybníku vůbec nebál a šel do vody pořád hloub, až se ponořil po čelo a když jej zachraňovali, tak se na ně zlobil.... I on se bude muset naučit bát. Máme si cenit života. Vždycky mám v sobě takový rozpor, když s někým mluvím o horolezectví. Na jedné straně člověk překonává strach a zkouší využít své možnosti a vnímá krásu stvoření a musím říci, že ty lidi obdivuji, ale na druhé straně podstupuje riziko, že zmaří svůj život, o kterém věříme, že je to Boží dar.

Pán Ježíš nám ani tak nechce vzít náš strach, ale spíše ustrašenost. Učedníkům vlastně říká: Proč se bojíte, když jsem tu s vámi? Bát se v případě ohrožení to asi patří k přirozeným reakcím člověka. Pak se to však může vyvíjet dál v ustrašenost. Anebo se snažíme přemoci strach, dodáváme si odvahy.. A o to právě stojí Pán Ježíš, abychom odvahu čerpali z jeho přítomnosti. Přítomnost Ježíše Krista nám může pomoci od ustrašenosti. Názorným příkladem jsou učedníci po Ježíšově ukřižování. To jak propadli ustrašenosti a teprve když se jim dal poznat vzkříšený Kristus a řekl, že s nimi bude po všechny dny – teprve potom nabyli novou odvahu.A je ¨ještě jedno slovo apoštola Jana v jeho první epištole, kap. 4, verš 18, které nám chce pomoci, abychom přemáhali svůj strach a ustrašenost. Láska nezná strach, dokonalá láska strach zahání. Dokonalá láska je nezištná láska - agape. Láska k Bohu i k lidem... Je zvláštní, že se to opravdu v dějinách dělo a děje. Lidé, kteří si zamilovali Ježíše Krista a Boha, ale zároveń měli rádi své bližní, dokázali se obětovat – příklad, který se často uvádí je kněz Kolbe v Osvětimi, ale takových lidí bylo v dějinách velmi mnoho. Wittenberg – Vilna. Našli odvahu odporovat zlu z lásky - k Bohu, k vlasti, ke svým bližním ..A také k pravdě jak dosvědčil náš M.J. Hus. Miluj pravdu říká Hus a u něj pravda znamená dvojí – milovat objektivní skutečnost – poznanou pravdu o té které věci a zároveň ji v posledku ztotožňuje s Kristem..

Ještě se zastavme u té situace, o které je dnešní evangelium. Učedníci jsou v bouři na člunu na obrovském Genezaretském jezeře. Pod nimi číhá hloubka a smrt. Protože voda v biblickém pojetí představuje nejen život ,ale v případě hlubiny také smrt. Až nyní, když od nás odešel kamarád Jarda Šimek, dozvěděl jsem se z vyprávění, že při svém předchozím infarktu, když byl dlouho v komatu, tak prý neviděl žádný tunel se světlem na konci, ale zdálo se mu, že je pod vodou a dívá se k hladině za světlem .... Tenkrát se ještě z komatu probudil ke světlu a k životu...

Ježíše v našem příběhu poslouchá vítr i rozbouřené moře. Ten příběh je tu proto abychom si dokázali i v těžkých životních situacích vzpomenout, že náš Pán Ježíš Kristus je tady s námi.

Co tedy znamená dnešní evangelium pro nás osobně? Nehrát si na Nebojsu – každý z nás občas má z něčeho strach a je to možná i proto, abychom zbytečně neriskovali svůj život. Ale zároveň nemáme být ustrašení. Proto nám Ježíš nabízí víru. S vírou můžeme vnímat Ježíšovu přítomnost ve svém životě. To, že je s námi na jedné lodi a že má moc utišit rozbouřené vlny. Víra v Krista nám dává odvahu překonat strach. A také láska, jak píše Jan, nezná strach a dokonalá láska strach přemáhá. Kéž tedy s pomocí víry a lásky přemáháme své strachy. AMEM


Kázání v neděli 29.4.2018 v Husově domě. Téma: Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Písně:162;311;335; Přímluvy:Vojtěch Hubený 46); Michal Košťal (73);Petr Vaňous (49); Jan Dvořák (78); za nemocné a opuštěné. Za bezdomovce. Modlitba:9/7; 

Sestry a bratři , milí přátelé. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce. Ježíšovo slovo přináší zaslíbení pro každého křesťana. Jak se toto zaslíbení může naplnit? Jestliže věříš celým srdcem, nic nebrání tomu, abys byl pokřtěn, říká apoštol Filip etiopskému dvořanu. To je ten první krok, aby se člověk stal ratolestí na vinném kmenu Ježíše Krista. Možná si řekneme jak je to v naší či jiných tradičních církvích, když tohle při křtu nebývá? Proto však bylo stanoveno biřmování či konfirmace,aby se zcela naplnilo to,ž e věříme celým srdcem. Jak je to však ve skutečnosti? Nebývá i biřmování jen formálním úkonem? Co by pak zbývalo? Ano – možná příslib spásy, kdy v závěru života se přimkneme ke Kristu , k onomu vinnému kmeni…Kde je však naplnění Ježíšova příslibu o hojném ovoci? Je tu také nebezpečí, že se nepřimkneme k vinnému kmeni ani v závěru svého života. Tam platí Ježíšovo varování : Kdo nezůstane ve mně, bude jako ratolest vyvržen ven a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“ Pro nás ať platí raději slova, která jsme si četli v prvním listu Janově: Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám a věříme v ní. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. Abychom mohli nést hojné ovoce – musíme mít lásku. Láska je slovo často používané, ale když jej lidé vyslovují, tak často myslí rozdílné věci. Je to tak například v češtině, ale i v mnoha dalších jazycích – němčině, angličtině atd. Anglicky se láska řekne love (čti lav). V kolika písních se to slovo objevuje, to by asi nikdo nespočítal. Znáte možná písničku Johna Lennona All your need is love. (všechno co potřebuješ je láska) Otázkou jen je co všechno autoři tou láskou myslí. Abychom porozuměli slovům z listu Janova tak si vezměme na pomoc řečtinu. Ta má pro naše slovo láska tři různá slova: Eros, fília a agapé. Agapé je nesobecká láska, v níž člověk nehledá vlastní prospěch jako to může být u předchozích dvou, ale dobro pro svého bližního. Schopnost lásky eros a filia je nám dána do vínku od narození, alespoň naprosté většině lidí. Lásku agapé nám Bůh dá, když přijmeme jeho lásku. „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“ říká Jan. Venku na vývěsce máme vypsán rozdíl mezi náboženstvími a křesťanstvím. Píše se tam: Mnoho lidí si myslí že křesťanství je jedno z dalších náboženství a křesťané jsou svázání náboženskými předpisy. Pravé křesťanství však dává člověku vnitřní radost a svobodu.

Náboženství říká : Člověk hledá Boha. Křesťanství říká: Bůh hledá člověka

Člověk musí přinášet Bohu oběti. Bůh sám se obětoval za člověka

Hlavní pro Boha jsou skutky. Nejdůležitější je vztah k Bohu.

Musíš se změnit, aby tě Bůh přijal. Bůh tě přijme takého jaký jsi a změní tě.

Dnes je doba, kdy hrozí, že se křesťanské církve vzdají právě této vzácné a osvobozující zvěsti. Že totiž Bůh nás miloval jako první. Důkaz jeho lásky máme v Ježíši Kristu. „A jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ Jestliže postavíme křesťanství na roveň ostatních náboženství (a ty snahy jsou velmi aktuální ), tak o tuto úžasnou a osvobozující zvěst přijdeme. Přijdeme o vzácnou milost, o které se zpívá v písni Amazing grace bývalého otrokáře a po svém obrácení kazatele Johna Newtona Vzácná milost, jak sladce to zní pro hříšnika jakým jsem já. Bloudil jen tmou můj bídný vrak, slepý jsem byl, teď vidím. Jsme spaseni pouhou milostí. To se nám, kteří rádi konáme dobré skutky, může zdát trochu degradující, jakože : A co my? Vždyť se tak snažíme! Ve skutečnosti nás to osvobodí, abychom dobré skutky konali ne pro zásluhy, ale pouze a jenom z lásky. AMEN.


Kázání v Husově domě – 8.4.2018 Téma : Blahoslavení, kteří uvěřili... a Všichni, kdo uvěřili byli jedné mysli a jednoho srdce. Písně: 331; 127-NZ; 296; Přímluvy: Zbyněk Holub /61); Miroslav Lenc (63) Ladislava Tachecí '(22) Oznámení: ČZ; doporučení; úterý 12.00 zpívání pro radost; středa -káva o čtvrté – 16.00 ; biblická hodina – 17.00; neděle: bohoslužba 10.00


Milí přátelé, sestry a bratři, příběh o nevěřícím Tomášovi může mít vícero výkladů- Buďto ten, že Tomáš byl nedůvěřivý a pro nás špatný příklad. Anebo je jen zdravě pochybující???Vždyť pochyboval pouze proto, že při Ježíšově prvním zjevení se apoštolům u toho nebyl.A pak když se za týden Ježíš zjevil učedníkům znovu a Tomášovi ukázal své ruce a řekl, aby Tomáš vložil ruku do jeho rány ve svém boku – tak přeci již Tomáš nepochybuje a říká své vyznání: ? Můj Pán a můj Bůh! Vlastně není o nic horší než ostatní apoštolové. Vždyť málokomu se Ježíš osobně zjeví. Ježíš tuto jeho nedůvěřivost – běžnou lidskou vlastnost využívá, aby ukázal že budoucí křesťané budou mít přeci jen jinou pozici než apoštolové .“Blahoslavení jsou ti, kteří neviděli a přeci uvěřili.“ Budoucí křesťané budou žít ze svědectví svých přechůdců ve víře a ze svědectví Písem, hlavně evangelií. My křesťan é jsme v Ježíšových očích blahoslavení... To je zvláštní pocta. Právě proto ale má být uvěření akt svobodné vůle. Bylo selháním církve, když byli lidé k víře nuceni násilím či nějakou manipulací. To, věřím, Ježíšovi radost nedělá.


Situace apoštolů je však poněkud jiná než všech dalších budoucích křesťanů. Prožili velký šok a zklamání z Ježíšova ukřižování a proto jim se musel zjevit osobně, aby znovu nabyli naději a víru. Tak to vlastně pokračovalo každý týden až do Ježíšova nanebevzetí. Co však Ježíš udělal pro naši naději a víru? Četli jsme ve skutcích že: „Boží moc provázela svědectví apoštolů a na všech spočívala veliká milost“. Tak to pokračovalo po mnoha generacích a po naši dobu. Jak se projevuje tato moc a milost Boží? Někdo možná řekne, že zázraky. Ano zázraky se dějí. Ale jen jako výjimka z pravidla , jako takové třešničky na dortu Kdyby každý uvěřil na základě zázraku, tak by to bylo na úrovni zjevení se Ježíše apoštolům a to by pak neměl proč nás blahoslavit. Ježíova moc a milost se projevuje především skrze svědectví Božího slova – evangelia. A také působením Ducha svatého v našem srdci. To je totiž největší zázrak ze všech – totiž proměna lidského srdce. V tom se projeví nejvíce Boží moc a milost, když se evangeliu otevře lidské srdce. To je nejen tajemství ale také největší a pro naše životy nejpotřebnější zázrak ze všech. Jak se ten zázrak projevuje? Především tím, že se natolik různí lidé – křesťané ve společenství dokážou shodnout. Ve Skutcích jsme také četli: Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.

Nikdo mezi nimi netrpěl nouzí.“ Tyhle pokusy v dějinách tu byly vícekrát, ale málokdy vydržely delší dobu. Možná proto, že chyběla právě jednota myslí a srdcí. To nejdůležitější v křesťanském společenství je, že všichni mají Ježíše Krista za Pána svého života. Také to, že k sobě pociťují křesťanskou lásku – agapé. Pak se i sociální solidarita dostaví také – jaksi spontánně. Četli jsme teď na biblické příběh holčičky Lindy, kterou maminka posílá k chudým sousedům. Linda se předtím radovala, že maminka peče její oblíbené sušenky a najednou byla zklamaná, že to vše je vlastně určeno pro tu chudou rodinu. Ale poslušně tedy jde. Ráda by jeden kusek zlatavé sušenky cestou snědla, ale když ona ta její oblíbená jahodová marmeláda je zvlášť ve skleničce a to by se poznalo, kdyby ji načala. Pak zaklepe a předá napečené dobroty a slyší od té sousedky – maminky čtyř dětí, jak je vděčná, protože právě vůbec nevěděla co dá dětem k jídlu. Její muž jí opustil a oni se nedávno museli přestěhovat do tohoto malého domku a ona nemůže najít práci...Když Linda doma vyřídila poděkování a také co slyšela u sousedtů, tak maminka řekla: Vidíš měla jsem takové zvláštní nutkání je nějak potěšit a alespoň teď víme o jejich těžké situaci. V neděli se poradíme ve sboru jak jim pomoci. Víš co, ještě připravím nějaké jídlo a ty jdi prosím a vykopej na zahradě nějaké brambory. A Linda si při kopání brambor náhle uvědomila, jak velkou úrodu jim Pán Bůh dal a vůbec nebude vadit, když se rozdělí s těmi, kteří to potřebu jí. A už jí nemrzelo, že přidalado tašky další skleničku své nejoblíbenější jahodové marmelády. Brzy nato už odnášela k sousedům tašku s připraveným jídlem a dalšími potravinami. A věděla, že i lidé ze sboru až jim to maminka v neděli řekne, té rodině určitě pomůžou.

O čem přemýšlet nad dnešním slovem? Nejprve o tom,že jsme Ježíšem blahoslavení, protože jsme neviděli a přesto uvěřili.. Také mějme na mysli, že mezi námi nikdo nemá trpět nouzí. Vždyť sami máme víc než potřebujeme. A třetí důležitou věcí, i když ne vž dy lehkou je, že máme být v našem křesťanském společenství jedné mysli a jednoho srdce. Můžeme se rozcházet v názorech na politiku, kulturu, sociáílní uspořádání, ale v tom podstatném – ve víře v našeho Pána Ježíše Krista a ve vzájemné lásce kéž jsme jedné mysli a jednoho srdce. AMEN


Kázání Boží Hod velikonoční 1.4. 2018 Téma: Máří Magdalena, promluva ke křtu

Písně: 260, NZ – 147 – Všichni žízniví , NZ – Vyvyšuji tebe Pane ; 146 Modlitba 23/6

Milí přátelé, sestry a bratři, Pán Ježíš přišel do našeho světa s jasným posláním. Přišel napravit to, co jsme my lidé svým hříchem pokazili a zachránit nás před Zlem, nemocemi i před smrtí. Přišel nás spasit.A také přišel napravit naše životy, proměnit je, dát jim smysl a zároveň je učinit užitečnými pro druhé. Máme se znovu narodit – a to nejde bez toho, aby se proměnilo i naše chování. Vlivem Ježíše Krista se však může proměnit i společnost kolem nás. Máří Magdaléna je hříšná žena, snad to má být i ta, která obětovala vzácnou nárdovou mast pro Ježíše. Tato žena je mu tak vděčná za to, že ji odpustil a dal novou naději,takže Ježíše věrně doprovází. A Ježíš její věrnost a lásku přijímá. Tehdy to bylo zvláštní, vždyť žena byla podceňována, nebyla stavěna na roveň muži. Ježíš to mění, vede s ženami teologické rozhovory, zastává se jich, ženy jsou v jeho doprovodu a po jeho vzkříšení je tím, s kým jako s prvním hovoří žena– Máří Magdaléna ,A tak dnešní feministky by se možná měly učit z Nového zákona, že Ježíš to byl, kdo nenápadně avšak nezakrytě dává ženám svobodu a důstojnost. Je smutné, že církev se v tomto Ježíšem neinspirovala, ale naopak ženy dál často podceňovala. Ano, určitě byla vždy velkou záštitou žen Panna Marie matka Ježíšova. Je to však spíše úcta k ženě jako matce. Dnešní velikonoční příběh hovoří o poctě obyčejné ženě Máří Magdaleně. Jí poctil vzkříšený Ježíš nade všechny ostatní lidi, i nad své učedníky tím, že se jí dal jako první poznat. Tím, že s ní hovořil, tím, že utišil její pláč. Jak nádherně muselo v srdci Máří zaznít to Ježíšovo oslovení, když jí řekl: Marie! Pak jej poznala a odpověděla: Rabbuni, což znamená Mistře.

Milí přátelé, milá Ivo, dnes je zvláštní den ve Tvém životě. Jsi odhodlána přijmout křest. Svátost křtu dospělých je tu pro ty, kdo po ní ve svém srdci touží. Je známý text ze skutků apoštolských, kdy etiopský dvořan říká apoštolu Filipovi: Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn? Biřmovanci si volí svůj životní text. Možná by to tak mělo být i u těch, kdo jsou křtěni v dospělosti. V obřadu to však není. Proto jsem přichystal dva texty z Nového zákona, které bych ti rád věnoval na další cestu životem. Tomu prvnímu se také říká evangelium v kostce (údajně to takto řekl Luther) Jan 3,16. Já jej teď řeknu (možná 2x) a nebudu k němu nic dodávat. Není zapotřebí. Je v něm celý smysl evangelia - v překladu radostné zvěsti.

Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 

Pak je tu ještě jeden text, který by Ti mohl v životě být velkou pomocí, jak tomu bylo už u mnoha lidí v průběhu věků. Jsou to Ježíšova slova z evangelia Matoušova (11,28): Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Vzpomínám si Ivo dobře na ten podvečer, kdy zazvonil telefon u mě doma a ozval se hlas,dnes vím, že tvůj, který po úvodním představení, možná, že jsi řekla i od koho máš mé číslo... se mě zeptal jestli vím, kdy už bude jaro?“ Bylo to někdy v březnu, možná že začátkem dubna, dost možná, že to byl rok, kdy Nohavici složil píseň o ladovské zimě. Vím, že jsem začal rychle přemýšlet, co mám říct, abych si nevymýšlel, protože jsem cítil, že ti na tom určitě moc záleží. Tak jsem to nakonec slíbil, že určitě jaro bude a že u nás v diakonickém zařízení, kde jsem tenkrát pracoval - je vlastně jaro pořád.... Tak jsem z toho nějak takhle vybruslil. Hlavně jsme se ale domluvili, že se k nám pojedeš podívat. A tak jsem tě začal vozit k nám do Denního centra...Od té doby se tedy známe a já se až potom dozvěděl, že tvůj telefonát byl v době, kdy jsi měla hodně špatné myšlenky...Mezitím uplynulo snad patnáct let a přišlo víc než patnáct jar, protože si myslím, že jich bylo víc než těch kalendářních.. Tvá dcerka vyrostla a vystudovala a máš krásného vnoučka. A také máš zničeho nic vedle sebe vzácného člověka – Láďu, který je tu i dnes po Tvém boku, aby se stal kmotrem při Tvém křtu. A svým křtem dostáváš ke svým blízkým a přátelům ještě jednoho přítele nad jiné vzácného. Toho, který ví, co tě trápí a tíží, proto tě zve k sobě právě když jaro se opožďuje a břemeno se zdá příliš těžké a k neunesení. Je to Pán Ježíš. U něho můžeš odkládat břemena a odpočinout před další cestou. Při bohoslužbě, četbě či poslechu Písma, při tiché modlitbě, pří zpěvu písničky..Tak jako my všichni..Kéž Tebe i nás Bůh provází a dává nám novou sílu i radost. Amen

Kázání v neděli  11.3.2018 (4. Postní)    Téma:  Kristus vyvýšen naší vírou v Něj  Písně: 20;  Vyvyšuji Tebe Pane - NZ; 53;   Přímluvy: Šárka, Matouš,M. Brožková,  Tomáš Polívka (45); Jaroslav Tachecí (46); Jan Gálik (21);  Tomáš Komárek (34) Modlitba 9.3. Oznámení: zájem o kraslice- hlásit se u mne; Úterý – zpívánky 12.00 hodin, Středa – káva o čtvrté , biblická hodina 17.00; ne-bohosl. -10.00 Zahladil jsem jako hustý oblak přestoupení tvá a jako mrákotu hříchy tvéIz44,22

Milé sestry a milí bratři, součástí dnešního čtení z evangelia je věta: „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby žádný, kdo v Něho věří nezahynul, ale měl život věčný“. Říká se o ní, že to je evangelium v nejmenší možné zkratce. Luther prý říkával: Evangelium v kostce.  Pak je tu onen příběh s jedovatými hady. Bůh Hospodin je poslal na nevděčné Izraelity, když zapomněli, že je vyvedl z egyptského otroctví a stěžovali si na podmínky své pouti za svobodou.  Možná, že řekneme, že mohl Bůh volit nějakou mírnější výchovnou metodu. Ale nic s tím nenaděláme. Ať už řekneme, že to byl boží trest anebo boží dopuštění (třeba je Bůh do této chvíle před hady chránil?) tak to vyjde nastejno.  Źidé náhle litovali svého reptání a nevděčnosti a žádali o Mojžíše o přímluvnou modlitbu… On je nakonec nezbavil hadů, ale zachránil je před smrtelným hadím uštknutím. To je zajímavé, že v tu chvíli přestal být had symbolem zla, ale dobra…Když se na něj uštknutý člověk podíval – byl zachráněn.

Tento příběh si Ježíš vybral, aby předpověděl jakým způsobem On zachrání lidi od smrti věčné. Totiž, že bude také vyvýšen – předvídá už zde svou smrt ukřižováním. Proto když se podíváme na kříž ať už jednoduchý symbol nebo s Ukřižovaným, vzpomeňme si na to,  že ten vyvýšený Kristus je tím, kdo nás ochrání před každým hadím uštknutím. Uštknutím toho Zlého –s velkým Zet –tedy před hříchem,  pokušením, selháním i smrtí. Tedy jak je to ostatně i  v tom příběhu Izraelitů na poušti naznačeno- neochrání nás před uštknutím těmito zly, ale před jejich důsledkem, kterým může být smrt časná i věčná. V našich životech selháváme, ale nezapomínejme se vždy podívat na vyvýšeného Krista. Vlastně kříž či krucifix je pouze symbolem.  To vlastní vyvýšení Krista můžeme udělat pouze a jen svou vírou v Něj.  Jak je to ostatně i v písničce, kterou teď po kázání budeme společně zpívat: „Vyvyšuji Tebe Pane nad tímto dnem, vyvyšuji Tebe Pane nad každým člověkem, vyvyšuji Tebe Pane, nad vším co stvořeno jest, vyvyšuji Tebe Pane i nad svým životem….“ Ta poslední věta je velmi důležitá. Četl jsem příběh slovenského chlapce, kterému říkali Ďurčo. Ještě mu nebylo ani čtrnáct let  a už se chtěl se svým otcem vydat na cestu. Otec chodíval po vesnicích široko daleko a nabízel rukodělné vyřezávané výrobky, se kterými už mu Ďurčo také pomáhal, také spravoval staré hrnce – zkrátka vydělával jak se dalo. Nechtěl ještě syna vzít s sebou, ale ten měl takové heslo, kterým ho nakonec přesvědčil –říkal: Jsem velký a silný. Jednou jeho otec zůstal kdesi ve vsi, protože po něm chtěli více práce a Ďurčo si prosadil, že on sám bude putovat po vesnicích a nabízet jejich zboží. Jsem velký a silný – tak přesvědčoval svého otce až mu to povolil. Jenže, když se vrátil byl silně nachlazený a brzy nato onemocněl. Otec musel jít dál a protože v té vesnici žila jedna osamělá paní, která se k nim pěkně chovala, nakonec se nechal přesvědčit a nechal Ďurča u ní s tím, že se za dva týdny pro něj vrátí.  Doktor nakonec zjistil, že chlapec má silný zápal plic. Několik dní jen blouznil v horečkách. Když pak se trochu zotavil paní mu čítala různé příběhy z Bible. Nejraději měl ten o dobrém pastýři, ale také o marnotratném synu ..Jen příběh o ukřižování Ježíšově mu připadal smutný. Paní se jej zeptala jestli ví co ve svém blouznění celou  dobu vykřikoval? Nevím odpověděl Ďurčo. Křičel jsi v horečce : Jsem velký a silný.  A přitom jsi byl vlastně úplně slabý a bezmocný. A vidíš ten ukřižovaný Ježíš byl zdánlivě bezmocný a slabý a přitom je vlastně tím nejmocnějším Pánem celého světa. Vyslyšel i naše modlitby za tvé uzdravení a chce být i tvým dobrým pastýřem. Když se otec vrátil pro Ďurča, ten dostal od hodné paní jako dárek Nový zákon. Stal se věřícím křesťanem. Už neříkal: Já jsem velký a silný. Ale svědčil a vyvyšoval slovy i skutky  velkého a silného Pána Ježíše Krista – pána i svého života.   AMEN