Kázání v Husově domě v neděli 31.1.2016

Texty: Jeremjáš 1, 4-10; 1.Kor. 13,1-13; Lukáš 4,21-30

Písně: 11; 313 (po kázání) a 66

Milí přátelé, sestry a bratři v Kristu,

Prorok Jeremjáš byl ještě nezkušený mladík, když byl povolán k prorocké službě. Jeho život se od té doby úplně změnil a vydal by na román. Ono vlastně to vydal by na román neplatí – správně je vydal na román a ten napsal F. Werfel. V našem textu hned po onom Božím povolání se Jeremjáš brání slovy: „Ach Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ A Hospodin mu odpovídá : „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu půjdeš a všechno, co ti přikáži, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.“ Na straně jedné je tu Boží povolání a vyslání do nelehké služby, na straně druhé ujištění o Boží ochraně a stálé blízkosti.“ Od doby proroka Jeremjáše bylo povoláno podobným nebo zcela jiným způsobem tisíce a statisíce Božích služebníků. To jsou všichni ti, kteří většinou při svém povolání cítí podivnou úzkost, zda to zvládnou, někdy se jim ani do té služby nechce až tolik, že se snaží utéci (prorok Jonáš a podle tradice i biskup Augustyn). Tzv. se na to necítí, ale pak po Božím ujištění , že je to jeho vůle a také o tom, že On bude s nimi, poslušně přijímají svou službu.

Pomalu končí vánoční období (dnes odstrojíme po bohoslužbách vánoční výzdobu), ale v našich textech na bohoslužbu už jsme se vydali s Pánem Ježíšem přede dvěma týdny na cestu zvěstování evangelia – radostné zprávy. Nejprve na svatbě v Káni Galilejské Pán Ježíš nenápadně a v tichosti zjevil svou slávu a moc prozatím jen okruhu svých nejbližších – rodině a učedníkům. A počal kázat evangelium v okolních vesnicích a to zřejmě provázely mocné činy, neboť pověst o něm se rychle šířila Až pak přichází do svého města - do Nazaretu. Právě v Nazaretu se Ježíš přihlásil ke svému poslání. Vyjádřil to přečtením slov z knihy proroka Izajáše: „Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy. A pak dodává: Dnes se splnilo toto slovo. Všichni žasnou, ale když dodá, že prorok není vítán ve své vlasti a že je pravověrné často předcházejí jiní na cestě do Božího království, tak se jejich úžas mění v rozhořčení a hněv. Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. Ani jemu Synu Božímu se nevyhnulo to, že mince Božího povolání má dvě strany. Na straně jedné je Boží blízkost a radost z toho, že mohu sloužit, na straně druhé i nepochopení a někdy i nepřízeň světa. Ten kontrast v příběhu Ježíše Krista, který jsme dnes četli je o to větší, že se to stalo v jeho domově. Od této chvíle již pro Ježíše není cesta zpátky. On sám na sobě zakusil to, co potom říká i svým učedníkům : Kdo položí svou ruku na pluh, ať už se neohlíží zpět… Tak jako Jeremjáš, kdysi dávno před ním, i Ježíš mohl Ježíš zakusit podivuhodnou Boží ochranu a pomoc. Když jej chtěl svrhnout dolů z oné hory čteme že: „On však prošel jejich středem a bral se dále.“ Ježíš Kristus je na počátku svého působení, své cesty hlásání evangelia – přinášení radostné zprávy lidem tohoto světa. Tak jako Jeremjáš, kdysi zřejmě ve své službě zahynul, tak i Pána Ježíše čeká Golgatha, aby mohl říci : Dokonáno jest. Nyní však jej Bůh podivuhodně ochránil, ab y mohl projít jejich středem a brát se dále.

Zvěstování evangelia je zvěstováním radostné zprávy. Jaké by to však bylo zvěstování radostné zprávy, kdyby její nositel a zvěstovatel zůstával smutný. Apoštol Pavel byl Božím služebníkem povolaný podivuhodným způsobem, když se z nepřítele křesťanů stal největším zvěstovatelem evangelia. I on zažíval ony dvě strany jedné mince Božího povolání ke službě. Své epištoly často psal z vězení, péče o svěřené sbory mu přinášela i mnohou starost. Sám však byl tím, kdo toto vše statečně nesl a jeho listy jsou plné povzbuzujících slov. Tím zřejmě největším povzbuzením a radostí mnoha generací křesťanů je třináctá kapitola prvního listu do korintské náboženské obce. Je to v podstatě óda na lásku. Na lásku jak tomu slovu smíme rozumět ze zvěsti evangelia Ježíšova. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Takto porozuměl Pavel evangeliu, které přinesl do našeho světa Ježíš Kristus. Kéž takto mu porozumíme i my. Abychom jej mohli radostně hlásat musíme jej nejprve radostně žít. Kéž se nám to povede. Neboť svět jako celek, ale i ten svět kolem nás, který se ocitá v chaosu právě nyní potřebuje evangelium a zároveň ty, kteří jej hlásají. Tedy i nás. I my jsme byli povoláni do Boží služby. Amen