Kázání 2024

Kázání 2024; 25.12.; Boží Hod vánoční v HD;  Bylo tu pravé světlo,,které osvěcuje každého člověka.  ..ale svět jej nepoznal...těm však, kdož ho přijali dal moc stát se Božími dětmi. Písně:  211;  223; 210;   (vložka na saxofon po kázání);  přímluva za Nilu, za Dobru, za Bohouše ...Jubilea

Milí přátelé, sestry a bratři,  za námi je další svatá noc a dnes Boží Hod vánoční, druhý největší křesťanský svátek v roce.  Včera při půlnoční jsme četli Lukášovo vánoční evangelium, které je velmi poetické a krásně povzbuzující v tom přiznání se Pána Boha k lidem dobré vůle ať už jsou bohatí nebo chudí, prostí nebo vzdělaní.  Četli jsme o chudé stáji, o narození  bezbranného dítěte do bídy tohoto světa, o andělích a pastýřích  - o tom, že cesty Boží jsou úplně jiné než ty naše lidské.

Evangelista Jan jak jsme četli vánoční evangelium dnes má mnohem širší záměr.   „ Na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze ně a bez něj nepovstalo nic , co jest.   Ježíš je, který je tím Slovem nazýván – je tu vlastně už od počátku světa. Skrze |Slovo stvořil Bůh vše co jest – takže Ježíš  tu byl již od počátku věků. Ještě dříve nežli vznikl svět – tedy celý vesmír.  To je jedno poselství dnešního evangelia.

Tím druhým poselstvím je, že Ježíš je světlem lidí.  To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila….  Víme z našeho okolí, že beze světla by nemohl být život na zemi. Světlo nám bylo fyzicky dáno už při stvoření vesmíru.  A jen s ním nastaly podmínky pro život a to i život náš lidí.  Ale v tomto evangeliu nejde o ty fyzikální podmínky pro náš život.  Jde o něco víc.  Aby nepanovala temnota v mezilidských vztazích.  Když Ježíš o sobě říká: Já jsem světlo světa, tak nemluví o sobě jako o náhradě za Slunce (které přece on sám stvořil)  , ale o sobě, který může přinést světlo lásky a porozumění do života nás lidí a našich mezilidských vztahů.   To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila – ta věta evangelia znamená velkou naději pro nás křesťany.   I když to ve světě a kolem nás vypadá všelijak - \Ježíš je tím, kdo může každou temnotu prozářit a žádná tma nepravdy a nelásky na Něj nemá.  Tma nemůže přemoci světlo – protože tma je pouze nedostatek světla. Ale světlo může přemoci tmu. Tak je to i  s mocí lásky a s mocí toho zlého. Ježíš může prozářit každou temnotu a my máme být také takovými malými světélky.  Jak je psáno v listu Efezským: I vy jste byli kdysi tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda...Když se věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo.  My nemůžeme být světly sami o sobě. Můžeme ale být něco jako fotovoltaika. Přijmout světlo od Slunce a pak moci sami svítit.

  Když jsem říkal, že dnes jsme vlastně také četli vánoční evangelium jako včera to poetické a výpravné z Lukáše. Tak zde  v Janovi je to vyjádřeno pár větami a v podstatě nejvíce jednou jedinou větou.   A  Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.  Tím je řečeno, že Ježíš Boží Syn se stal jedním z nás a bydlel ve světě s námi.  Když už to s námi lidmi jinak nešlo – tak poslal Bůh svého Syna.   Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného dal, aby žádný k v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Proto dnes  a celou dobu vánoční o tom budeme zpívat oslavné a děkovné písně. AMEN

Kázání 2024; 24.12. Štědrý den – odpolední půlnoční HD; Luk. 2; 1-14; Nám nám narodil se. 

Modlitba za Bohumila Landsmana. Každý zapálil svíčku a vyřkl své přání, nebo přispěl básní, písničkou, hrou na kytaru, saxofon, modlitbou ... Poprvé zazpíval náš nově založený sbor "Zpěváčci"

Dnes se vám narodil Spasitel, zvěstoval anděl Páně pastýřům uprostřed noci v betlémské krajině.

A my jsme právě vyznali v písni – ono krátké vyznání: Nám,nám narodil se.  Proto ta veliká radost o Vánocích.  Můžeme prožívat o Vánocích i bolest, zvláště když nás nedávno opustil někdy blízký a drahý a my  máme pocit, že ty Vánoce nebudou už nikdy jako dřív. Ale právě proto přišel na svět Boží Syn aby žádný smutek nebyl na věky, ale radost ano. Je to výjimečný příběh naprosto jiný než  běžné příběhy hrdinů lidstva. Budoucí král světa přichází jako bezbranné dítě. Jeho matce mladičké dívce Marii hrozí opovržení a jen zázrakem Božím její snoubenec při ní dál stojí. Navíc nejsou v bezpečí domova ale na cestách a těžká hodinka na Marii přišla, když nejsou v  lidském obydlí, ale střechu nad hlavou našli jen v nějakém chlévě.  Dovedeme si těžko představit více potíží a nepřízní než ty, za kterých se rodí Spasitel světa.  A tak jen chudí pastýři zažívají odlesk Boží slávy a slyší zpěv andělů i radostnou zvěst o narození Krista Pána.  A právě oni -  chudí pastýři jdou poklonit se narozenému děťátku jak čteme v Lukášově evangeliu. A se zpožděním dorazí také mudrci ( králové od východu, ´jak čteme v Matoušovi.  Je to zvláštní podobenství – budoucího krále světa jdou pozdravit ti nejprostší a nevzdělaní tehdejšího světa  -- což pastýři byli, ale také ti kteří oplývají největší moudrostí – mudrcové od východu.  Tím je celému světu zvěstováno, že Ježíš přišel pro všechny lidi – chudé i bohaté, prosté i vzdělané. Nikdo si nemůže Spasitele světa přivlastnit pro sebe. A přece někteří jsou mu blíže. Ti kteří jsou pokorní. O tom je následující příběh.

Zatímco Josef s Marií putovali do Betléma, jeden z andělů svolal zvířata, aby vybral nejvhodnější z nich, kteří budou pomáhat  Svaté rodině. Jako první se přihlásil lev: „Jen král je hoden sloužit Králi světa.“ zavrčel. Já se postavím ke vchodu a každého, kdo by se chtěl k Ježíškovi přiblížit, roztrhám.“

„Jsi příliš hrubý“ odmítl ho anděl.

Andělovi se k nohám začala lísat liška.  „Nejvhodnější jsem přece já. Každého rána pro Božího syna ukradnu nejlepší med a mléko. A Marie s Josefem se také budou mít dobře. Každý den jim přinesu mlaďoučkou slepici“.

„Ty jsi příliš nepoctivá,“ namítl anděl.  Potom před andělem roztáhl svůj nádherný ocas páv.  Zamával mu peřím duhových barev před očima a prohlásil: „Se mnou se i obyčejná stáj změní v královský palác.“

„Ty jsi zase moc pyšný“, mínil anděl.

Zvířata předstupovala před anděla jedno po druhém a vychvalovala své přednosti. Marně.  Anděl stále nebyl spokojen. Až zahlédl osla a vola. Pracovali na poli u vesničana, který bydle poblíž betlémské stáje.
Anděl na ně zavolal: „A co můžete nabídnout vy?

„Nic.“ odpověděl osel a sklopil skromně dlouhé uši. „My jsme se nenaučili ničemu – jenom pokoře a trpělivosti. Všechno ostatní nám přinese jenom rány holí.“

Vůl však nesměle namítl: „Ale čas od času bychom mohli odhánět mouchy dlouhým ocasem.“

Konečně se anděl spokojeně usmál: „Právě vás jsem potřeboval.!   A tak když Josef s Marií našli své útočiště v chlévě, byli u toho také oni.

Ono je to tak, že každý může přijít přivítat Spasitele,  i každý z nás tak může udělat. Stačí mít vděčnost ve svém srdci. Pro každého z nás se narodil Kristus Pán. Nemusíme přinášet žádné veledary.  Stačí poděkovat modlitbou, zazpívat či přednést básničku a zapálit svíčičku anebo jen svíčku zapálit s tichou modlitbou. AMEN

Kázání 2024; 22.12.;  Svíce pokoje; Micheáš 5,1-4a; Mariin chvalozpěv;  Písně 203; 31; 209;  jubilea………………………………………………… nemocní:  mír a pokoj na Ukrajině

Oznámení:  po bohoslužbě – betlém; Vánoce ve sboru.

Milí přátelé, sestry a bratři,

 Micheáš prorokuje o Betlému že z něj vzejde Spasitel – jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.  Toto proroctví vztahujeme na narozeného Božího Syna – Ježíše.

To co jeho vládu charakterizuje – je že lidé budou žít v bezpečí. A jak také Micheáš prorokuje: On sám bude pokoj. Víme že Boží Syn Ježíš Kristus sám sebe označuje slovy Já jsem Cesta, Pravda i Život.  A zde nalézáme ještě jednu charakteristiku: On sám bude pokoj.

Pokoj a mír. Odpradávna to byla lidská touha.  A přece se na Zemi stále bojuje.  Nedá se vlastně říci: Ono se bojuje, ale popravdě – my lidé spolu celé dějiny lidstva stále bojujeme. Dalo by se očekávat, že když nyní lidé vynalezli tak strašlivé zbraně se kterými by mohli pozabíjet  miliardy lidí, tak že bude větší touha po domluvě. Po příměří a pak i po míru.  Dnes vidíme, že politici ženou věci až na sám okraj propasti, kterou by byla atomová válka.

Je to takový paradox. Když byli Beatles pospolu, tak nikdy nenatočili vánoční píseň. A jeden z nich - - John Lennon dokonce měl provokativně prohlásit, že jsou slavnější než Ježíš Kristus.  Což pak musel vysvětlovat a dokonce se za to svým způsobem omluvil.   Ale byl to právě on, který nakonec tu první vánoční píseň napsal a nahrál, v době kdy už každý z Beatles by na sólové dráze. Až po něm někteří další.  Právě proto to byl on, který svým způsobem o ten mír ve světě usiloval.  A krásně vystihl ten pokojný důraz Vánoc.  Písnička se jmenuje Válka končí.  Anebo také Radostné Vánoce. Škoda, že dnes lidé ukolébáni a zároveň strašeni médii, o mír už nebojují. Dokonce o lidech, kteří o mír usilují posměšně zastánci války mluví jako o CHCIMÍRECH.  Je s podivem kam až jsme se dostali. Dnes když píšu tuto promluvu, jsem otevřel počítač a tam byl přehled článků na centrumu a jeden z nich měl název Třetí světová válka už začala.  Nečetl jsem ten článek, někdy je dobré v zájmu duševního zdraví některé články nečíst a některá média  ignorovat.  Ale říkal jsem si, že ten člověk by neměl tak lehkovážně psát takové věci.  Modleme se za mír a pokoj. Vždyť sám náš milý Spasitel je POKOJ. My můžeme mít pokoj v Jeho jménu ve svých srdcích.  A my můžeme také pokoj kolem sebe šířit.  Už za prvních křesťanů si lidé podávali ruce a objímali se a říkali ta krásná slova POKOJ TOBĚ. My jsme se k tomu jen vrátili.   Pokoj tobě Pavle, pokoj tobě Hanko , pokoj vám všem.  Je to přání a zároveň si takto navzájem každou neděli navzájem žehnáme.

V dnešním evangelijním textu z Lukáše je také krásný Mariin chvalozpěv.  Miluji ten text, protože je i po dvou tisíci letech stále tolik aktuální.  Moc se mi líbí jeho závěr: „Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil, ty,kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře  svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ Mladičká dívka Marie má prorockého ducha a proto mluví to, co bude pak do světa přinášet to dítě, které čeká.  Až vyroste a stane se z něj Mistr a Pán, který zvěstuje radostnou zvěst – evangelium. 

O něm je také psáno: On přinesl mír.  Mír vzdáleným i blízkým. Kéž my lidé přijímáme Pána Ježíše a s Ním i mír a spravedlnost. AMEN

Kázání 2024; 15.12.;  Motto: Svíce ve jménu radosti ; Lk 3,7-18;   Písně: 203; 206; 160;  Modlitba 26.2.; 2.10.;  Jubilea: Helena Klímová (67); Nila Hladíková (71); Jiří Štípek (90);  Nemocní: Anička Slováčková;  Dobra Chmelařová;  Halina;   Za svět|: aby skončila válka na Ukrajině, za nového ředitele Nazaretu.

Milí přátelé, sestry a bratři,

  Četli jsme o Janu Křtiteli, že „ještě mnohým jiným  způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst.“ Člověk by řekl že napomínání a zároveň hlásání radostné zvěsti (zprávy) – nejde moc dohromady. Zdá se však že ano – že to jde. Jen ti se opravdově radují, kdo činí pokání, kdo poznají Boží vysvobozující milost ve svém životě.  A tak je to i s radostí o Vánocích.  Vánoce jsou plné výzdoby, krásných melodií a slov písní,  dárků i úsměvů. Také kulturních zážitků. Máme i krásné křesťanské zvyklosti – stromky, betlémy, koledy, adventní svícen, nyní občas i Moravská hvězda atd.  A přeci nám něco podstatného může uniknout.   Totiž to, že je to vlastně radostná oslava narozenin. 

V jednom městě se chystali uspořádat oslavu k výroční  narození slavného rodáka. Vybudovali tribunu,, kapela dlouho nacvičovala slavnostní pochody a písně, také mažoretky nacvičovaly.

Všude výzdoba, zářící osvětlení, chystali se stánkaři a dokonce i ohňostroj. Slavnostní řečníci měli své pořadí dle programu.   Nastal slavný den D a všechno probíhalo podle plánu. Kapela hrála, mažoretky předvedly nacvičené vystoupení, řečníci řečnili, stánkařům se velmi dařilo prodávat zboží i nápoje a občerstvení. Jen pořád jakoby něco chybělo.  Program se chýlil ke konci a starosta  sešel z pódia a šel se projít.  A náhle stranou davu uviděl oslavence – onoho slavného rodáka.  Rychle k němu šel, pozdravil jej a hned se jej zeptal: „Vážený pane, proč jste nepřišel, vždyť jsme slavili vaše jubileum?“  „Ale milý pane, vždyť mě nikdo nepozval.“  Tak to někdy bývá i s Vánocemi. Oslavujeme narozeniny Pána Ježíše Krista , ale přes všechny velké přípravy a slavnostní výzdobu a bohatý program zapomeneme  na toho, jehož narozeniny slavíme.

Pána Ježíše Krista , budoucího krále světa i celého vesmíru., který přišel jako malé bezbranné dítě do tohoto našeho všelijak porušeného světa.

Možná proto je tu advent, dostatečně dlouhá doba, abychom si to my lidé stačili uvědomit. Aby tak naše vánoční radost byla plná.

Ještě k té radosti. Apoštol píše Filipským  4,4-7;  Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se.“   Možná si říkáme – to přeci nejde radovat se vždycky. Myslím že ani Pavel nebyl vždycky radostný, vždyť procházel mnohým utrpením a sám o tom píše.  A přeci, i když navenek strádal, uvnitř si zachovával radostnou naději. Jako křesťané se nemusíme nutit do nějakého hraného postoje radosti.  Ale spíše si nedělat příliš starostí, tam kde to není třeba. Vždyť nade vším se klene Boží milosrdenství v Ježíši Kristu. Máme se radovat s každého nového dne. Víte jaký je rozdíl mezi optimistou  a pesimistou? Optimista je člověk, který se ráno probudí, otevře oči a řekne: „Dobré ráno, Pane Bože.“ Pesimista je člověk, který se ráno probudí, otevře oči a řekne: „Pane Bože, už zase ráno.!“ 

Stejný apoštol Pavel píše ještě jednu větu o radosti i neradosti: V listu Římanům ve dvanácté kapitole stojí: „Radujte se s radujícími a plačte s plačícími.„  Tak to dělal i Pán Ježíš. Účastnil se svatby v Káni Galilejské, aby se radoval se svatebčany. A plakal  když se dověděl o smrti svého přítele Lazara.  Ve čtvrtek jsme měli v Nazaretu v Borovanech pořad Okolo stolu, kterého se dobrovolně účastní někteří zaměstnanci i klienti.  Povídali jsme si o Vánocích a o tom jak je kdo z nás prožívá. A dvě děvčata mluvit nechtěla. Ta, kterým nedávno zemřel blízký člověk – shodou okolností oběma otec.  Ten smutek je stále příliš silný. A takové trápení musíme s účastí a citlivě respektovat a v duchu třeba beze slov nést s nimi.

Křesťanova radost nemusí být bujará a plná smíchu. (I když proč ne když je to ze srdce. ) Může být tichá. A přece zvláštním způsobem stále přítomná. AMEN

Kázání  2024; 1.12.; první neděle adventní, zapalujeme svíci ve jménu naděje. Texty: Lk 21; 25-36;

písně: 203; 204;   Po kázání : Přichází doba tajných přání;  Modlitba 1.12;   Jubilea: Pavel Banhauer 55; Eliška Vaněčková 50; MUDr. Olga Lašková 70;  Láďa Wurm 71; Václav Sýkora (90); Nemocní:  Nila; Halina; Dobra; paní Jana Kverková;   paní Tvarochová;  za mír na Ukrajině i na Blízkém východě.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé, světlo naděje, které jsme dnes rozsvítili na stole Páně, kéž se rozsvítí i v naší mysli a v našem srdci.  Ta naděje přišla  do našich životů spolu se zvěstí evangelia – radostné zprávy o Ježíši Kristu. O tom prorokoval již Jeremjáš jak jsme slyšeli v prvním našem čtení:  V oněch dnech a v onen čas způsobím, aby Davidovi vyrašil výhonek spravedlivý, a ten bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost.  Celé dějiny Izraele a věřím že i lidstva je tu touha po spravedlnosti a spolu i s někým, kdo tu spravedlnost dokáže  prosadit a nastolit.  Izrael měl nejvíce takových proroctví a ta proroctví se shodovala v charakteristice toho jaký onen zaslíbený Mesiáš bude. Bude především spravedlivý .  My již víme, že onen zaslíbený Mesiáš už na zem přišel a přinesl nám radostnou zvěst – evangelium. Už víme, že i když byl ukřižován, tak přemohl svět i smrt.  Advent je vlastně očekávání jeho druhého příchodu. A je to očekávání plné naděje a je to očekávání radostné. Protože už známe našeho Spasitele Pána Ježíše Krista a víme jaký je – že je dobrý a smiluje se nad každým, kdo na něj v pokoře očekává. My všichni potřebujeme pro svůj život naději. Vyhlídku do budoucna.

Kdysi na mládežovém pobytu v Železné Rudě s bratrem Milanem Matyášem jsme mohli poznat také bratra faráře Šperera, který byl tuším farářem v Březových Horách.  Byl mezi námi velmi oblíbený, přitom skromný a pokorný.  Byl už starší člověk se zkušeností z pobytu v koncentračním táboře za německé okupace. A když nám vyprávěl o této nelehké životní zkušenosti, tak říkal zajímavou věc. Bez naděje byla mnohem menší naděje na přežití. A nejlépe s nadějí na tom byly dvě sorty vězňů:  Komunisté a křesťané.  Komunisté protože věřili, že nastolí jednou lepší řád světa. (Což se sice pak moc nepovedlo, ale ta naděje jim dodávala posilu k přežití).  A křesťané, kteří věřili, že se dočkají konečné spravedlnosti, kdy bude vládnout král nad králi – Pán Ježíš Kristus.  Nevím jestli Beatles mají nějakou vánoční píseň. John Lennon, ať už vyhlašoval kdysi kdeco ten jednu takovou působivou píseň má. Jmenuje se Radostné vánoce anebo také Válka končí.
Kromě textu, který obsahuje přání radostných Vánoc pro každého, tak je tam podkreslen další zpěv – dětského sboru, který zpívá opakující se text War is over – Válka končí.   Doufejme, že se tento text a význam písně Johna Lennona naplní i o letošních Vánocích.   Existuje takový příběh (zřejmě vymyšlený ) z doby třicetileté války, kdy ve zpustošené zemi  někde v Německu se potkávají tři generálové  - vlastně dvou nepřátelských vojsk a protože chtějí to setkání utajit tak se přestrojili za tři krále. V částečně opuštěné vesnici najdou krčmu a tam chtějí stranou udělat poradu.  Je tam jen hospodská, nějací dva vesničtí hosté a mladý pár.  Generálové dostanou skromné jídlo a radí se jak zabránit tomu, aby nastalo příměří, protože se k tomu začíná schylovat a mají být mírové rozhovory a to se těm generálům, kteří mezitím velmi zbohatli , vůbec nehodí.  Jenže uprostřed jejich rozhovoru přijde hostinská s radostnou zprávou: žena z toho mladého páru právě  v zadní místnosti porodila zdravého chlapečku. A hostinská převlečeným pánům generálům  nabízí aby se stali kmotry dítěte a napili se na jeho zdraví.  Nakonec se generálové na pokračování války nedohodli a odjíždí každý sám, ke svému vojsku a konečně může nastat mír.

Není lepším symbolem naděje nežli právě narozené dítě.  A to je to k čemu směřujeme v této adventní době roku 2024 stejně jako to lidé prožívali před sto i pěti sty či před tisíci lety.  Čekáme narození Dítěte.  Začátek adventu nám přináší naději.  Přináší jí celému světu. Kéž to pochopí i lidé kolem nás a kéž tu naději dokážeme předávat i svým s úsměvem a laskavým pohledem.  AMEN

Kázání 2024; 23.11. a 24.11. Poslední neděle církevního roku Jan 18, 33-37;  písně 111;  31;   186  Po kázání Bezbranný král;   Modlitba: 10.11.;  Přímluvy: Nila a Karel Hladíkovi, Dobra; paní Grillová;Jubilanti\.Martin \Kándl 31; Jaroslav Pekárková (77); Eliška Vaněčková (50); Bořivoj Beran 74; MUDr Lašková (70); Láďa Wurm (71); Václav Sýkora (90); Oznámení: nájemnice komplet; příště 1. neděle adventní; středa – modlitební; 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé, sestry a bratři,  dnes je poslední neděle církevního roku. Říká se jí také neděle Krista Krále. Tak jsou také vybrány všechny dnešní texty.  První z proroka Daniela, kde je vyjádřeno Boží kralování na konci věků.  Však také Bohu se zde říká: Věkovitý.  A byla mu dána vladařská moc, sláva a království aby ho uctívali všichni lidé.  Podobně je to kralování vyjádřeno ve Zjevení Janově – apokalypse… Já jsem Alfa i Omega praví Pán Bůh, ten, který jest a byl a který přichází, Všemohoucí.   To jsou tedy proroctví.  Dnešní evangelium, ale není o nějaké vizi budoucna. Je to úryvek z pašijového čtení, tedy doba těsně před popravou Pána Ježíše.  Ježíš stojí před soudem – tehdy římského vládce provincie – Piláta Pontského.  A znovu se zde mluví o králi a o království.  Ti dva si však nerozumí. Pilát mluví o království jaké zná on – světský vladař. Ježíš mluví o království Božím – o království, které není z tohoto světa. Sám sebe králem nenazval, ale nechal Piláta, aby to vyslovil. Pak teprve odpovídá: „Ty sám říkáš, že jsem král.“ A dodává: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“.

Ježíš odvádí pozornost od dohadů a neplodné diskuze k něčemu podstatnému: K pravdě.  Pravda je smyslem Jeho kralování. Pravda o životě, o světě, o Bohu.   Ježíš přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě.  Žil  pravdivý život a říkal věci naplno a nesl za to odpovědnost. Až k smrti na kříži.  V našem velkém vyznání víry také chápeme náš život stejně:  Věříme, že Otec nebeský nás proto stvořil, abychom, Ducha Božího v sobě majíce, šťastni byli, život Pravdy žili, Pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli.

A ještě jednu větu Pán Ježíš Pilátovi i nám říká: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“  Nevíme jestli si z toho Pilát něco vztáhl na sebe. Spíše asi ne.  Ale my bychom měli.  Už to ale pro nás zní nadějně:  Vždyť my jsme uslyšeli Ježíšův hlas. Jinak bychom tu přece nebyli...Znamená to tedy, že jsme z pravdy?  Že jsme pravdiví?  Žijeme pravdivý život?   Možná ne úplně, ale jsme na dobré cestě. Uslyšeli jsme hlas Pastýře a Krále Pána Ježíše Krista. A vyšli jsme.  Důležité je abychom na té cestě neustrnuli.

Manželé měli malý starý statek. Patřily k němu rozlehlé i když zanedbané pozemky.  Jednoho dne se k němu blížil po prašné cestě cizí člověk.  Otevřel  vrátka a šel po prašné cestě k nízkým dveřím a zaklepal.  Přišla mu otevřít sedlákova žena. Čekala přítelkyni a náhle před ní stál cizí muž.  A ten se jí zeptal: „Bydlí tady Bůh?“ Žena byla tak překvapena nezvyklou otázkou, že nedokázala odpovědět.   Cizinec pak opakoval svou otázku: Bydlí tady Bůh?  Žena byla tak zmatená, že přibouchla dveře a vyběhla z domu zadními vraty.   Muž chvíli stál, pak potřásl hlavou a pomalu odcházel.  Žena spěchala do stodoly, kde pracoval její manžel a vzrušeně mu vyprávěla o podivném hostu.  Muže to také vyvedlo z míry: „ Řekla jsi mu, že jsme členy církve? Ne, odpověděla  žena, na to se přeci neptal.!“  Řekla jsi mu,že jsem členem rady starších a ty že pracuješ v dobročinném spolku žen?  Odpověděla: „Ale to nebylo to, na co se ptal.“ Večer pak společně přemýšleli na divným návštěvníkem  a smyslem jeho otázky.   A pak přišli na to, že si na svou víru často jen hráli, že v jejich zbožnosti bylo mnoho předstírání  a tak mají ještě co dělat, aby jejich dům byl místem, kde skutečně bydlí Bůh.

 Co kdyby se ten cizí muž zeptal stejně také na prahu našeho domu?   Zamyslíme se? Budeme více usilovat o Boží přítomnost v našem domě, tedy i v našem životě?  Apoštol v listu Efezským 4,15  nám k tomu dává jednu důležitou radu: Buďme pravdiví v lásce. AMEN

Kázání  2024; 10.11.; Díkůvzdání za úrodu, radost  a vděčnost;  Jan 4; 35-36;  Písně: 4;  165; 323;

Přímluvy:  Tomáš Bíca (47); Eva Rajtmajerová  ( 56); Václav Šafránek ( 50); Modlitba: 15.9.;   Vzpomínka:                                           Oznámení: díkůvzdání odpoledne s kytarou, v pondělí bohoslužba v borovanském Nazaretu u příležitosti výročí 20 let od založení dne 10.11.2004;  středa – biblická – modlitby;  neděle bohoslužba;  informace z rady starších BcA. Hana Bubleová

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé , sestry a bratři, slavíme dnes trochu opožděně Díkůvzdání za úrodu.  Ale ono to nemá být jen poděkování za úrodu, ale za vše co můžeme ve svých životech přijímat jako Boží dar. Především sám život , který nám byl dán jako zázrak.  Tahle planeta, která je v rámci vesmíru tak ojedinělá a pro život uzpůsobená.  A ještě za to co můžeme prožívat – věci jako přátelství, lásku, radost… A také za to co smíme prožívat jako křesťané – Boží lásku v Pánu Ježíši Kristu.

Někdy se můžeme dohadovat jaké svátky jsou nejstarší – a myslíme tím možná Velikonoce, Vánoce, Svatodušní svátky …. Velikonoce například se slaví už téměř dva tisíce let… Ale těmi úplně nejstaršími svátky je právě  Díkůvzdání za úrodu. Je to svátek, který lidé slaví v různé podobě už po tisíciletí. Patří i k pohanství. Ale v židovství dostává teprve tu formu, že to děkování směřuje k Bohu. A křesťanství v tom pokračuje.  Máme za co děkovat a z čeho se radovat a za co být vděčni. A co je důležité : Máme také komu děkovat.   Věřím, že je to tak, že ten, „kdo má vděčné srdce, ten jakoby žil dvojnásob svůj život.“ A že ten, kdo raději stále na něco žehrá a ostatním závidí, ten se ochudí o mnoho dní svého života.  Jan Werich kdysi napsal: „Kdo myslí jen na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne.“

Jednoho jarního rána přišla poštou do Manchestru velká krabice od bot. Když jí paní Milnerová otevřela, našla v ní stovky petrklíčů pěkně uložených na vlhkém mechu, a u nich malou cedulku se slovy: „Trochu slunce z Devonu .“ Jak je to milé od mé sestry! Zvolala paní Milnerová a řekla manželovi: Jsou skutečně nádherné. Asi je dám do haly. Anebo ještě lépe, dám je do vody a odpoledne je zanesu  paní Fullwoodové, potřebuje trochu povzbuzení.“  A to také udělala. Paní Fullwoodová, která začátkem roku ztratila manžela měla velkou radost. Petrklíče v pokoji zářily a ona teprve teď viděla a ona teprve teď viděla , že je opravdu jaro.  Ale asi za hodinu vzala ty líbezné květy a pospíchala s nimi do jedné z nejšpinavějších ulic města.  Šla navštívit Helenu, mladou dívku, která byla už deset let nemocná. Přinesla jsem ti petrklíče, přišly z Devonu, nejsou nádherné?“ „Ano, jsou“, řekla Helena a v očích se jí rozsvítilo, když se jich dotýkala. Sotva paní Fullwoodová odešla,  řekla  Helena mamince: „Mami, prosím tě, zaskoč vedle a dej je paní  Duffieldové, víš jak hrozně miluje květiny.“ A tak šly petrklíče zase dál. Paní Duffieldová byla nadšena neočekávaným.  Těšila se z pohledu na petrklíče. Ale ráno je vložilo do velkého sáčku z hnědého papíru a vzala je s sebou k paní Milnerové, pro kterou dělala těžké domácí práce. Sotva přišla, řekla: „Byla jste ke mně vždycky tak hodná, přinesla jsme vám tyhle petrklíče, jsou z Devonu ; nejsou krásné?“

Kdo je vděčný, ten většinou umí i dávat.  Jako ta chudá vdova, kterou Pán Ježíš pochválil, když viděl jak lidé vstupují do chrámu a dávají své dary. Ona dala dvě drobné mince a vlastně více než ten boháč, který vhodil do chrámové pokladny   velmi mnoho. Oni dali ze svého nadbytku, zato ona z toho mála co měla. Pán Ježíš chce, abychom se dokázali mezi sebou rozdělit. Nemluví o desátcích. . Máme dávat jak jsme se rozhodli ve svých srdcích. Ne z donucení. Neboť radostného dárce miluje Bůh.

Kéž nám tedy Bůh dá vděčné srdce. Jen tak se staneme opravdu bohatými lidmi.   AMEN

Kázání 2024; 5. a 6.10. HD + KB;   Motto: manželství a tvrdost srdcí  Písně: 3; 6; 147;  Modlitba: 4.11.;  Přímluvy: Jindřich Kočí 10 let; Miroslava Petříková 24 let;  Vzpomínka: Růžena Holubová – nedožité 94 narozeniny;  Oznámení: středa – modlitební a biblická hodina.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé, teď v Praze vystupuje tři dny po sobě Bob Dylan a ten kdysi napsal píseň Muž dal jména všem zvířatům podle textu z Genesis, který jsme si četli. Bůh zvířata stvořil, člověk je má pojmenovat a tím je dostat pod svou správu. (U nás zpíval Petr Spálený).

 Nyní ale k evangeliu. Tato stať  mě většinou dost potrápí, když nad ní mám uvažovat a podle ní kázat.

Když jsme kdysi s manželkou Danou měli mladou rodinu a žili v pohodě, lásce  a plní nadějí do budoucna a dá se říci,  že jsme byli  snad i dobrým příkladem svému okolí, tak se stalo, že se rozpadalo manželství jedněch našich přátel. Bylo nám to líto, ale zároveň jsme byli vlastně jejich soudci, protože jsme se s nimi přestali stýkat. Jak to, že jako křesťané a dokonce s začínající duchovní se mohou rozvádět?!  Na několik let jsme je v podstatě přestali vyhledávat, nepsali jsme si ani nenavštěvovali.  Když pak za patnáct let, dvacet let se začalo rozpadat naše manželství, často jsem si na to vzpomněl.  I my jsme určitě svými rozpory, odloučením a nakonec po 22 letech manželství rozvodem, spoustu lidí a to i našich přátel zklamali a pohoršili.   A  člověk si říká – jak to? Jak se to mohlo stát?  A Pán Ježíš odpovídá tak,  jak jsme to dnes četli: Pro tvrdost vašich srdcí! Ježíš umí uhodit hřebíček na hlavičku, dalo by se říci.  Zdá se, že i za jeho působení na této zemi bylo kolem  hodně rozchodů a rozvodů.  Proto i  farizeové  o tom uvažují a proto se ptají na jeho názor. Možná jej chtějí i nachytat. Ježíš navozuje tehdy a vlastně i dnes docela zásadní postoj: Bůh učinil člověka jako muže a ženu…. A budou ti dva jedno tělo, takže již nejsou dva, ale jeden. I potom, když se jej znovu učedníci na to samé ptali, Ježíš obhajuje posvátnost manželství a kritizuje toho, kdo manželství rozbíjí. Jak to tenkrát bylo umožněno v židovství – totiž toho druhého propustit.  Stačilo dát rozvodový lístek. Bylo to tenkrát docela jednoduché , otázkou je zda to nebylo zneužíváno. A když Ježíš tuto praxi napadá, tak straní ženám, protože si můžeme docela dobře představit, že i v tomto se projevovala nerovnoprávnost mužů a žen. I takto je dobré se na Ježíšův výrok dívat. Tento postoj vlastně chránil   ženu před mužskou svévolí.  Proč vlastně Ježíš zastává tak pevný postoj? Proto že manželství jako takové je pro něj i obrazem. Podobenstvím vztahu Boha a  církve.  Ježíš určitě vnímal situaci jaká tenkrát byla a jaká je i dnes. Není takový, aby si před tím zakrýval oči. Ale ta laťka z Jeho strany  nemůže být snížena.  I kdyby se rozvádělo sedmdesát manželství ze sta. Dnešní stav je ukazatelem toho jak tvrdá jsou naše srdce.  |Tvrdá srdce to znamená – srdce pyšná.  Ano situace není jednostejná. V každém manželství je to jinak.  Někdo za rozpad manželství  může víc, někdo míň. (Válka Roseových)  Já obdivuju manželství , která vydrží – manželství mých rodičů  či prarodičů. I když i v jejich manželství to bylo často těžké. Ale vydrželi. Díky za to.   Mám porozumění pro rozchod v manželství, kde vládne násilí, ponižování, alkoholismus a podobně. Ale ta diagnóza zkrátka sedí. Za většinou rozpadu manželství jsou tvrdá srdce nás lidí a to i křesťanů.  Co ale člověk může dělat, když už se to stane? Jen spolehnout na Ježíšovo milosrdenství.  On říká svou jasnou pravdu. Ale neodsoudil ani ženu  hříšnici ani Samařanku u studny, která žila zřejmě v hříšném vztahu. A tak když si uvědomíme, že i naše srdce bývá tvrdé, tak prosme  o srdce masité tedy milující. A jak nám radí Ježíš v závěru dnešního evangelia -  mějme  srdce dítěte.  Protože ať je to jakkoli –  jen s takovým  srdcem můžeme vejít do věčného života.  AMEN

Kázání 2024; 14. a 15.9. KB a HD; Mk 8, 27-38; Písně  36; 95; Modlitba: 11.1. 30.12.;   Požehnání:..po kázání (Hanka Bubleová);   Přímluvy: Liana Krchňáková

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé, sestry a bratři, „Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svůj život?“ V pohádkách alespoň těch českých často nějaký čert chce získat lidskou duši a nabízí za ní kdejaký pozemský dar. Až pak přijde hodina účtování a on náhle vytasí na hříšníka jeho dlužný úpis. Ve Fimfáru sice na něj v pohádce Až opadá listí z dubu chytrý dlužník vyzraje, protože listí z dubu vlastně neopadá. Ale v životě to tak nebývá.   Ježíš nás varuje, abychom nespoléhali na poklady tohoto světa. I když apoštol  Petr  vyznává, že Ježíš je očekávaný Mesiáš, tak už není schopný rozpoznat jakou cestou Ježíš půjde, jak zachrání svůj lid, jakou cenu za to zaplatí.  Vidí v něm pozemského vládce – krále, vladaře po způsobu tohoto světa. Proto se zděsí, když Ježíš hovoří o tom, že musí mnoho trpět, být zavržen a dokonce být zabit. A neslyší už ten dovětek, že po třech dnech Ježíš vstane, bude vzkříšen a tím nás předejde nejen v obětavém životě, ale také v životě navždy., v životě věčném. Petr zatím ještě lpí na své představě  jak jejich zázračný Mistr bude slavný a úspěšný v tomto  životě.  Jenže Ježíš jej z toho vyvádí:“Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svůj život?“ Je taková židovská anekdota: Bankéř baron Rotschild  se prochází v Paříži s básníkem Heinem po nábřeží Seiny a  rozmlouvají. Baron Rotschild  si stěžuje: „Ta Seina je nevábná. Byl jsem až u pramenů téhle řeky a viděl, jak je tam v)oda čistá až průzračná.“ Jdou dál a nějakou dobu mlčí. Pak Heine povídá: „Víte, že jsem znal i vašeho dědečka? To vám byl upřímný a spravedlivý člověk.“  Můžeme získat hodně v tomto světě. Ale můžeme také mnoho ztratit. Před Bohem nám žádné bohatství ani postavení a tituly nebudou nic platné. Jednou zde všechno necháme – odevzdáme to tomuto světu a nebude nám to k ničemu. Poklad, který nabudeme zde, si s sebou nevezmeme. Ježíš nám radí, abychom shromažďovali svůj poklad v nebi. Když žijeme zde nezištně, spravedlivě a upřímně  a s láskou k bližním, o poklad  v nebi se bát nemusíme.  Ježíš nás zve na cestu oběti. „ Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“

Apoštol Jakub se zamýšlí ve svém listu nad naším snažením, nad snažením nás křesťanů.  A mluví vlastně už ke vznikající církvi.  Ti, kteří učí – kazatelé a učitelé budou souzeni s větší přísností – říká Jakub.  Na jiném místě evangelia je psáno: Komu bylo více dáno, od něj také bude více požadováno. I to je ona Boží spravedlnost. A přeci nakonec nám nezbyde než spolehnout na Boží milosrdenství. Všichni přece mnoho chybujeme – říká apoštol. A uvádí jeden příklad v čem často selháváme.“Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě.“ Když jsme upřímní, tak musíme přiznat, že už tolikrát jsem vypustili z úst slova, která bychom rádi vzali zpět. Jenže jak lidové pořekadlo říká, nejde to ani párem volů. A tak jen pomalu se učíme zkrotit svůj jazyk.

  Jakub  v témže listě  také píše :  Pamatujte si , moji milovaní bratři: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení.  Kéž si to tedy pamatujeme.  AMEN

 PŘÍMLUVY:

Přimlouváme se Pane Ježíši za naše jubilanty. Za Zoe Burgostallerovou u příležitosti jejích dvacátých třetích narozeninách. Za Věru Křížovou (95)  Voláme: Smiluj se Hospodine. Přimlouváme se také za v těchto dnech narozenou Lianu Krchňákovou pravnučku naší sestry Anničky Čermínové.

Přimlouváme se za naše nemocné a oslabené: Za Šárku Novákovou, za Nilu Hladíkovou, za Dobru Chmelařovou, za Hanu Kroneislovou, za Danu Kročkovou…Voláme: Smiluj se Hospodine

Přimlouváme se Pane náš za místa kde zuří války – za Súdán, za Palestinu, za Ukrajinu.  Kéž tam lidé neumírají a netrpí. Prosíme o mír nebo alespoň o příměří v těchto místech bojů. Voláme: Smiluj se Hospodine

Kázání 2024; 8.9.;  Jestliže věříte v Ježíše Krista nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi;  Marek 7, 24-37;  Písně:  76; plus z NZ;  Modlitba: 31.8.; Požehnání žákům i učitelům v průběhu bohoslužby

Oznámení:  křest 22.9.?

Milí přátelé, sestry a bratři, milé děti,

Jakub píše prvním křesťanům i nám lidem dnešní doby.  Jestliže věříte v Ježíše Krista nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi.  Poustevník Pambo žil nedaleko Alexandrie ve čtvrtém století.  Ač neměl žádné vzdělání, modlitbou a rozjímáním si osvojil velkou moudrost. Když jej navštívila bohatá Římanka Melanie, přinesla darem mnoho stříbra. Pambo jen ukázal na určené místo a dál pletl koš. Melanie však čekala. Pambo řekl jen: Bude dáno chudým. Víš-li pak jakou cenu  to stříbro má? Zeptala Melanie. Vždyť je ho na třista liber.  Dcero, pokud bys to stříbro darovala mne, právem bys uváděla jeho váhu. Ale ty jsi jej darovala Bohu, který zná jeho váhu, který zvážil na váze i hory i lesy i vesmír, který stvořil a který nepohrdá haléřem chudé vdovy – proto raději pomlč o daru svém.  To je jedno dělení lidí – podle zámožnosti. Dříve to příliš nebývalo, ale už  to známe i my.  Ale jsou i jiná dělení.  I  my všichni takové nutkání máme – rozdělit si lidi na ty, které nemusíme, kteří  se nám třeba zdají divní a ty, které „můžeme“, ty kteří  si třeba získali náš respekt ať už chováním nebo postavením.  Nebo jsou nám zkrátka někteří lidé sympatičtí a jiní nesympatičtí.  Což je vlastně docela přirozené. A přeci máme s tímto zjednodušením svých vztahů bojovat, právě proto, že věříme v Ježíše Krista.  

Když jsme si dnes četli evangelium, tak vás stejně jako mne, možná  napadlo, že také Pán Ježíš  měl s tím souzením lidí problém. Vždyť sám nejprve jakoby odmítal pohanskou ženu. .Jenže jako i v jiných případech, které máme v evangeliích, Pán Ježíš opět pomohl. Není v evangeliu zaznamenán jediný příklad, toho, že by Ježíš někoho odmítl uzdravit.  Občas jakoby někoho zkoušel –  zkoušel jeho pokoru či pýchu. A to mu stačilo..Ale vždy to dopadlo tak že pomohl,  když třeba uzdravil na přání setníka jeho sluhu -  vlastně vojáka cízí okupační mocnosti nebo jak jsme to dnes četli, dívku z pohanské rodiny.  Ježíš, který zůstával  věrný svému židovskému původu, vždy dával najevo sympatie jiným, například k Samařanům . Podobenství o milosrdném Samařanu či tím, že rozmlouval se s ženou u studny – také Samařankou.  Z historie první církve pak vidíme jak dějiny spásy pokročily po Ježíšově ukřižování a vzkříšení. Bylo  jasné i apoštolům, že  Ježíš přinesl svou spásu všem a to bez jakéhokoli rozdílu.

Dnešní doba přináší to pokušení rozlišovat lidi už do života malých dětí. V době covidu, když probíhala výuka po internetu, prý dokonce  děti – hlavně děvčata řešila více to jak budou vypadat na obrazovce počítače než výuku samotnou. A je to i dnes, kdy děti se snaží sledovat trendy a vyrovnat se spolužákům. Jedna z mých vnuček chodí do mezinárodní školy a tam se mi líbí jedna věc: Totiž to, že mají školní uniformy. Alespoň po dobu vyučování se nijak neposuzují podle oblečení.  Ale ono to pochopitelně tenhle problém úplně neřeší. My dospělí bychom však měli mít jasno. Pokud věříme v Ježíše Krista, nemáme dělat rozdíly mezi lidmi.  A když v tom budeme pevní, pak to třeba převezmou od nás i  děti a budou v tom upevněni.  Ať už je doba jakkoli podivná. Znovu začal školní rok. Je radost chodit do školy, když je tam dobré, přijímající a chápající prostředí. Modleme se za  děti , aby byly  pevné a nenechaly si ovlivnit kdejakou módou. Modleme se za vyučující a za jejich zdravý rozum a úsudek.  A také statečnost v době, která přináší zpochybnění tradičních hodnot.  Hlavně přejme učitelům a učitelkám hodně lásky a pochopení pro to, že každé dítě je originální a nenapodobitelná lidská bytost.

Starý moudrý učitel promlouval ke skupině studentů. Zadal jim úkol najít libovolnou zapomenutou rostlinku.  Chtěl , aby každý tu svou podrobně prozkoumal. „Vezměte si na to lupu a prostudujte jemné žilky v listech, zkoumejte symetrii lístku. A vězte, že kdyby jste tu rostlinku nechali být, nikdo by ji neocenil. „ Když  třída splnila zadaný úkol, tak moudrý učitel řek: „Lidé jsou jako nepovšimnuté rostliny.  Každý člověk je jedinečný.  Zjistíte to, když s ním strávíte určitý čas. Kolik lidí zůstává nepovšimnutých a nedoceněných. Nikdo si na ně neudělal čas.  Kéž v tomto školním roce učí co nejvíce moudrých a laskavých učitelů a  žáci ať jsou pozorní a vnímaví a mají kolem sebe co nejvíce dobrých příkladů. Tím nejlepším zůstává Pán Ježíš.  AMEN

Kázání 2024; 1.9.;  Motto:  Dokonalý zákon svobody; Mk 7,1-8; 14-15; 21-23;                                                                    Píseň: 3; 53;  po kázání Standa;  Modlitba: 18/5;  Přímluvy:                     Vzpomínka: Josef Lhotka (12 let +)   Oznámení: Schůzka - rst. – H. Bubleová (přihlíží);  

--------------------------------------------------

Milí přátelé, Pán Ježíš nepřitahoval jen zástupy obyčejných lidí, ale čas od času přicházeli do jeho blízkosti i zákoníci a farizeové, jako právě v tomto příběhu z evangelia. Ale nějak se spolu nedokázali porovnat.  Byli totiž naladěni v jiné tónině nebo by se dalo říci  na jiných vlnových délkách.  Ježíš chodil mezi prosté lidi a pomáhal jim. Uzdravoval, napomínal, kázal, těšil – přinášel radostnou zvěst – evangelium. Jenže farizeové a zákoníci nedokázali překročit svůj stín.  Tam kde prostí lidé viděli zázraky Boží a radost z uzdravení, tam  farizeové  hledali chyby a  případné porušení jakýchsi předpisů  vycházejících z tradice. Je vícero takových míst v evangeliích kde se farizeové a zákoníci neradují, ale raději pohoršují nad rušením sobotního zákazu pracovat, kdy Ježíš uzdravoval nemocné. Dnes jsme zase slyšeli o pohoršení farizejů a zákoníků nad nedodržením předpisů o očistě rukou před jídlem. A hned měli důvod zaútočit na Pána Ježíše. Vždyť to jsou jeho učedníci. Jak je to má vychované?  Ve skutečnosti si našli další argument proti Ježíšovi.  Proti Ježíšovi, který nechtěl zákon používat jako bič na kárání hříšníků. Vždyť On kvůli hříšníkům přišel, aby jim pomáhal a ne je soudil.  Tyto příběhy Ježíšových střetů s farizeji a zákoníky se ocitly v evangeliích jako varování. Ne jako příběhy z minulosti, ale spíše jako aktuální pro každou dobu.  Je až s podivem, že přesto mohla vzniknout v církvi inkvizice. Vždyť dnešní příběh je dostatečným varováním před vznikem takových zákoníků a farizejů v křesťanské církvi. Je takový příběh v Dostojevského Bratřích Karamazových, kdy Velký inkvizitor nechává zatknout Ježíše, který znovu přišel na svět.  A pak mu vyčítá proč vlastně přišel, když to mají v církvi pod kontrolou a On – Ježíš ,to může jen pokazit. Ježíšovo evangelium znovu a znovu promlouvá do situace lidstva, ale díky Bohu nejen lidstva, ale i církve, když se náhle začíná zpronevěřovat svému poslání. Ježíš i dnes mluví o pokrytcích, kteří  ctí Boha jen rty, ale jejich srdce jsou daleko od Něho.

Také list Jakubův nás vede k opravdovému křesťanskému životu.  Máme nejen v tichosti přijmout zaseté slovo, ale podle slova máme také jednat. Nemáme být jen posluchači, protože bychom tak klamali sami sebe. Máme se zahledět do dokonalého zákona svobody, říká apoštol. Co to znamená?  Uvěřit evangeliu a vytrvat. Podle přijatého slova také jednat. Na jiném místě evangelia (Jan 8,32) Ježíš říká: Poznáte pravdu a ta vás osvobodí. Být křesťanem znamená být svobodný. Farizejové a zákoníci tomuto Ježíšovu slovu nerozumí, protože sami svobodní nejsou a jiným svobodu berou.  Ježíš jim říká: (Mt. 23,4) „Svazujete těžká břemena a dáváte je lidem nést, ale sami nehnete prstem, abyste je s nimi společně nesli.“  Křesťanská mučednice dívka Perpetua z doby rané církve, když ji otec, který byl pohanem, přemlouval aby si zachránila život a vzdala se své víry, aby uvnitř třeba zůstala křesťankou, ale navenek ať dělá co po ní chtějí ti, kteří ji zatkli, tak odpověděla:  Otče vidíš tento džbán? Vidím dceruško.   A může být nazván něčím jiným než džbánem? Nemůže, odpověděl otec. Ani já nemohu být jiná uvnitř a jiná navenek,“odpověděla dívka.

Kéž by to i s námi bylo jak po nás chce v listu Galatským apoštol Pavel:  „Stůjte ve svobodě, do níž nás Kristus uvedl a nenechte si znovu vnutit jho otroctví.   A jak to napsal teolog Jindřich Mánek v básni Ježíš a zákoníci.:  V palestinské zemi a odtud dál vtěsnávali zákoníci a farizeové lidi do ulit. Úzká štěrbina v hledí, sevřené srdce, nedokrevný mozek. A bez té ulity nemohl nikdo přijít k prostřenému stolu. Pak přišel Ježíš. Po palestinské zemi a od genezaretského jezera dál bylo vidět odhozené ulity. Byly jich haldy. Zákoníci a farizeové se znovu pokoušeli navléknout je lidem. Ale člověk byl už příliš velký.   Buďme tedy i my velcí ve své (křesťanské)  víře.  |AMEN

PŘÍMLUVY:

Přimlouváme se za naše nemocné.  Za Dobru Chmelařovou, Za Nilu Hladíkovou,  za Šárku Novákovou;  za Danu Kročkovou;   paní Harmečnou   Voláme:  (všichni) Smiluj se Hospodine

Přimlouváme se za místa , kde se válčí. Na Ukrajině i na Blízkém východě. Potěš Pane všechny zarmoucené  ze ztráty svých blízkých. Uzdravuj zraněné.  A politikům dej moudrost aby nastal mír nebo alespoň příměří nežli  utichne v jejich srdcích touha po boji. Voláme: Smiluj se Hospodine.

Kázání v sobotu 17.8. v Kb a 18.8.24 v HD;  Motto: Nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Písně: 147; 148; 166;   Modlitba:   26.7.          Oznámení:  úterý – brigáda; středa: modlitební

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé, apoštol Pavel mluví o tom, že nemáme promarnit tento čas, nepočínat si jako nemoudří, ale moudří. A to přesto, že jak také říká: nastaly dny zlé. Mám poslední dobou pocit, že to „sedí“ na dnešní dobu. Možná více než před dvaceti, třiceti lety. Ale to už bylo v dějinách vícekrát.  A přesto máme žít moudře a nemarnit čas zbytečně. Možná právě proto, že jak řekl básník: „doba vymknuta z kloubů šílí.“   (Hamlet)  Martin Luther prý řekl na otázku co by dělal, kdyby druhý den měl nastat konec světa, že by šel a zasadil jabloň..  Tím vystihl postoj křesťana, který nemarní čas, ale jej dobře využívá.  A je v tom skryta i naděje, že život má smysl v tom, že jej žijeme užitečně. Jednou byl před padesáti lety takový pořad v televizi s Janem Pixou a to o vandalech a vandalství.  Co dělat, když někdo poškodí , počmárá na autobusové zastávce jízdní řád. Má vůbec smysl dávat tam stále nový a nový. Výsledek byl, že to smysl má, dobro se nemá vzdávat zlu. I když dnes je to možná o to horší, když má někde zápasit se sprejerstvím.  Jiná verze téže výzvy zní  místo nepromarněte„Vykupujte čas“ list Koloským. “.  John Wesley dokonce o tom napsal pojednání ve smyslu, že máme vykupovat čas od spánku. Tedy spát jen tolik, kolik tělo potřebuje. Přičemž říká, že nejsme všichni stejní.  Počínat si jako moudří znamená vědět co je více a co je méně důležité.

 Jeden bohatý průmyslník narazil na rybáře, který poklidně seděl opřený o svou loď a povídal si se svými dětmi. Hned se ho zeptal: „Proč nerybaříš?“ „Protože pro dnešek jsem ulovil dostatečné množství ryb,“ odpověděl rybář. „Ale proč neulovíš ještě nějaké další?“ „A co bych s nimi dělal?“ „Vydělal bys více peněz,“ řekl průmyslník. Mohl bys pak k lodi připojit motor, vydat se do hlubších vod a ulovit velké množství ryb. Pak bys měl peníze na dvě lodi, pak i na celou flotilu. A stal by se z tebe boháč, jako ze mne.“ „A co bych dělal potom?“ zeptal se rybář. „Mohl by sis pořádně  užívat života.“ „A co myslíš, že právě dělám?“odpověděl rybář.  I to je o moudrém využívání času. Jak tedy vyyužívat svůj čas?

K pravému naplňování času patří  především modlitba.  I když jak říká Pavel „nastanou dny zlé“ má smysl zpívat společně žalmy,  chvalozpěvy a duchovní písně.  Zpívat Pánu, chválit je z celého srdce  a vzdávat díky. Kdo  má vděčné srdce ten žije mnoho bohatší život než  ten, kdo pořád kritizuje a žehrá na dobu či životní problémy.  Také k pravému naplňování času patří náš poměr k lidem, život ve společenství s ostatními. Bohu lze sloužit jen ve službě bližnímu.   A do třetice k správnému využívání času patří i stálé obohacování sebe, abychom mohli druhým co nejvíce dát.

 Jindřich Mánek o tom píše v knížce Čas nám daný: Vykupovat  čas znamená vytrhovat jej s pomocí Kristovou ze sféry manrosti a prázdnoty., naplnit ho positivním, dobrým životem.

 Čas nám daný je  úžasný dar. . Kdo má vděčné srdce, ten jej ocení a snaží nepromarnit jej ve svém životě. A vykupovat jej –  tedy dobře žít. I Pán Ježíš je nám v tom vzorem. On je vpravdě Vykupitel.    To  Ježíš se obětoval a dal své tělo i vylil svou krev, abychom aby nám koupil věčný čas.  To je ten dar, který nám připomíná a zpřítomňuje Večeře Páně.   Počínat si jako moudří znamená přijmout tento dar.  A svůj život žít jak nejlépe dovedeme. K slávě Boží, k prospěchu svému i našich bližních.   AMEN

Přímluvy:

Přimlouváme se Pane za naše jubilanty: 

Alenu Staňkovou (66); Ivu Soukupovou (46); Milenu Zborníkovou (81); Pavla Vítovce (73);  Romana Šírovou (36); Viktorie Hladíková (42); Michal Dub (29);

Přimlouváme se Pane za nemocné:

Danu  Kročkovou;  Dobru Chmelařovou, Nilu Hladíkovou; Šárku Novákovou; pana doktora Feifera; …………………………………………………………………….

Přimlouváme se za mír ve světě a porozumění mezi národy. Také za všechny, kteří trpí strastmi bojů.

9.6.24 HD : Kázání do Českého zápasu, texty  Marek 3, 20 – 35; Přímluvy: nemocní:  Halina, Nila, Karel, Dobra. Písně: 31; 201; Modlitba:  Pane, vyšli jsme s Tebou na cestu. Kéž na ní vytrváme a nelekáme se nepřízně světa. Děkuji za všechny bratry a sestry, za rodinu víry. Kéž jsem věrohodný a to co říkám, také skutečně žiji.  Kéž činím vůli Tvou Pane.  V práci, ve sboru i ve své rodině.  AMEN

Kdo činí vůli Boží

Je takový příběh o Pravdě a Lži.   Písničkář Vladimír Vysockij jej zpracoval jako píseň. Pravdu pozvala  Lež na návštěva a ráno ukradla její oděv. A od té doby často Lež vystupuje v krásných šatech coby Pravda a Pravda naopak málem nemá co na sebe. Pán Ježíš se musí v našem  příběhu bránit, protože zákoníci o něm říkají ošklivé pomluvy.  Dokonce říkají: „Je posedlý Belzebubem.“  A Ježíš se tomu musí postavit i logickými argumenty. Není možné aby satan vyháněl satana.  Nemůže sám povstat proti sobě.  A potom Ježíš praví shromážděnému zástupu, že lidem může být vše odpuštěno, včetně všech možných rouhání, jen ne rouhání proti Duchu svatému. Tedy proti Duchu pravdy. Ne nadarmo je Ďábel nazván Otcem lži. „Kdo by se rouhal proti Duchu svatému nemá odpuštění navěky“ říká Pán Ježíš. To pravil, protože řekli: „Má nečistého Ducha.“  Ježíš tento zápas musel podstoupit v době, kdy „jeho příbuzní přišli, aby se ho zmocnili; říkali  totiž že se pomátl.“

Malá vzpomínka z počátku let sedmdesátých.  V rudolfovském sboru naší církve se od roku 1969  začala shromažďovat mládež. Byla to doba plná nadšení z nabyté víry, písniček a radostného společenství mladých lidí. Začínala však také doba, které se říká normalizace. A tak vznikla situace, kdy mladým lidem bylo v „klubu mladých“ dobře, ale jejich rodiče začali mít obavy. Obavy o jejich budoucnost. Obavy, že jejich děti se nechaly svést na podivnou cestu a může to ohrozit jejich životní dráhu a uplatnění. A tak nastala doba rozhodování a tříbení. Byla to doba, kdy platilo časté rčení našeho tehdejšího faráře: „Víra, která nic nestojí, za nic nestojí.“ Někteří zůstali, někteří odešli napořád, jiní odešli a za čas se vrátili. Není třeba příbuzným  tehdejších „mládežníků“ nic vyčítat. Ze svého pohledu to mysleli dobře.  Stejně tak to myslela dobře Ježíšova matka Marie spolu s příbuznými Ježíše – zde jsou uváděni bratři.  „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“  Ale Ježíš říká zvláštní větu těm, kteří jsou kolem něj shromáždění a pozorně mu naslouchají  : „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“

 Vydat se na cestu  s Ježíšem vždy něco stojí. Určitě v dobách   pronásledování křesťanů. Ale i tehdy, když pronásledování nehrozí, tak věrný křesťan může narazit. Dokonce i ve své rodině.  Dalo by se   možná říci, že dokonce narazit musí.  Když se nepřizpůsobí okolnímu světu. Když nechce podvádět či mlčí, když ostatní pomlouvají. Nechce oplácet zlým za zlé. Není pro něj přijatelné (a ani za reálného socialismu  nebylo) rčení: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“  Zkrátka věrný křesťan by měl být trochu divný. Třeba i tím, že v neděli dá přednost bohoslužbě před rodinným výletem.  Ale na druhé straně, když člověk, který o sobě říká že je  křesťan, lavíruje a hraje to na obě strany, tak vlastně zklame i své odpůrce a lidi nevěřící.  Nebudou si jej vážit. 

  Z toho dnešního příběhu z evangelia Markova by se mohlo  zdát, že Ježíš svou rodinu nemá  ve vážnosti. Víme však z dalšího příběhu evangelia, že naopak Ježíšova rodina patřila pak k Ježíšovým následovníkům. Ježíšův pevný postoj nenarušil vztah lásky mezi ním a jeho rodinou. Ve společenství církve nacházíme nové sourozence – sestry a bratry.  A svým pokrevním blízkým příbuzným můžeme svou láskou dosvědčit, že Ježíš je ta dobrá cesta pro život člověka. 

Kázání 2024; 21.4.;  Motto: Dobrý pastýř  Jan, 11-18;  Písně:  19; 189; 190; Modlitba: 22/9; Přímluvy: Nemocní: Karel a Nila Hladíkovi; Dobra; Šárka Nováková; Katka Filipová;  Jubilanti: Josef Dvořák (85) Jiří Vaněček (55); Vzpomínka: Oznámení – pátek 26.4. rada starších

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé, sestry a bratři,

Starý indián z kmene Čerokiů svému vnuku jednoho rána vyprávěl o bitvě, která se vede v lidském nitru.  Synku, v každém z nás spolu bojují dva vlci. Jeden je zlý. Je to zlost, závist, žárlivost, lakota, pýcha, zášť, vina, lež, domýšlivost, sobectví..Ten druhý vlk je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, klid, pokora dobrota, soucit , štědrost a víra. Vnuk se v tichosti zamyslel a potom se dědečka zeptal. „Který vlk ale zvítězí?“ Starý indián odpověděl: „Ten, kterého živíš.“ To je krásný obraz věčného souboje dobra a zla v nás lidech.  Také Ježíšův obraz je podobným vyjádřením souboje dobra a zla. Na konci tohoto zamyšlení si všimneme drobného rozdílu.

Ovce a pastýř a také vlk, který se blíží.  To je výjev z praktického života Ježíšovy doby, ale určitě jej chápeme dobře i my lidé dnešní doby.   Nakonec je tento obraz ještě aktuálnější  než před takovými dvaceti, třiceti lety. Díky ochráncům přírody i nyní v Beskydech i jinde ( a na Slovensku mnohem více)  znají chovatelé ovcí co znamená, když stádo napadne vlk.

Ježíš předpokládá, že dobrý pastýř je ten, který stádo ovcí chrání a to i za cenu, že sám utrpí ztrátu.  A zároveň Ježíš varuje před pastýři, kteří nejsou opravdoví, kteří opouští svěřené bytosti, utíkají a vlk pak ovce trhá a rozhání. Ten obraz je velmi silný a platí po všechny časy a pro lidské společenství kdekoli.   Můžeme jej uplatnit v oblasti politiky a světských vladařů.  Ale to víme, že selhání světských vladařů je častý jev. Ostatně oni také často pracují za poměrně velké peníze a občas také hlavně pro ně.  Pánu Ježíši však zřejmě jde hlavně o lid Boží – o církev.  Vždyť také on sám sebe pokládá za pastýře jako předobraz těch, kteří budou se o církev starat  po další staletí a tisíciletí.  Je to slovo, které provází křesťany celou historií církve.  A musíme si přiznat, že to porovnání, které nám Ježíš nabízí, je často nelichotivé.  Byly doby kdy se církev nezastávala obyčejných lidí proti vrchnosti, kdy sama byla pohoršením a jiné trestala a tak dále. Naštěstí slovo o dobrém pastýři  je v Písmu v jeho kánonu a pro mnohé křesťany bylo tak dobrým zrcadlem a inspirací. Často však i oni byli vládnoucím představitelům církve nepohodlní a byli pronásledováni. Vzpomeňme jen našich mučedníků a dobrých pastýřů Cyrila a Metoděje, M.J. Husa, J.A. Komenského a dalších.

Ježíš byl ochoten se obětovat za nás i za cenu nejvyšší.  Je pastýřem dobrým. Nestačí se pastýřem nazývat pastorem například což znamená  pastýř ani aba – otče ani jakýmkoli titulem v církvi například důstojný pán – když není ten farář, biskup či pastor ochoten k oběti.  Nemusí to být oběť nejvyšší, ale měla by to být oběť z lásky. Ne za peníze... Jestliže farář není ochoten pracovat o něco více než jeho spolu věřící v jejich světských zaměstnáních, jak po nich může chtít nějakou oběť pro společenství církve. Má být příkladem a nejen o oběti kázat. Ale ono to platí i pro každého z nás sestry a bratři, tedy i pro každého laika.  Pro  rodiče vůči dětem, ale i pro děti vůči starým rodičům. Platí to i pro obětavost v manželství. Platí to  i pro nás křesťany v občanských povoláních.  Platí to i pro naše hospodaření s časem, že nám zbývá čas pro naše bližní. A dokonce to platí i pro naše hospodaření s penězi.  Křesťan by měl být připraven pomoci  třeba půjčkou někomu v nouzi.  I to nám Ježíš přeci říká. A to nemůže člověk, který je sám zadlužený.  Máme být připraveni k oběti.

Vždyť my sami máme věrného přítele a dobrého pastýře v Pánu Ježíši.  On nás už vlastně  zachránil před vlkem – před vším zlým. A to je ten rozdíl oproti indiánskému příběhu.   Ježíš už ten věčný souboj dobra a zla vyhrál. Nám stačí jen se k němu přiznat.   A dále spoléhat na jeho ochranu. Proto v modlitbě Páně – Otčenáši se modlíme v závěru : a zbav nás od zlého. Máme pastýře, který to může učinit.   Jak budeme za chvíli zpívat. : Ovečkou že Páně jsem, tím se těším nocí dnem, on můj dobrý pastýř jest, v bezpečí mě ráčí vést, v lásce a v péči mne má, mne i podle jména zná.  AMEN 

Kázání 2024; 31.3. (HD) a 1.4. (KB)  Jan 20, 1-18; Písně  20;  po kázání Golgatha ( případně 331)

Modlitba: 16.4.; Přímluvy:  Šárka, Halina, Nila, Karel; Jubilanti: Daniel Šafář |(33);  Daniela Novotná  (48);  Pavel Hubený (22);   Vzpomínka : obětí teroristů u Moskvy;  Oznámení: zítra bohoslužba v Besednici; za týden bohoslužba První Večeře Páně Jindra a František

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé, sestry a bratři, v Rudolfově vznikla kdysi Písnička Tak naděje nezmírá. Melodie Standa Vrchotický a slova Šárka Matyášová;   Začíná takto: Kraj objala noc a lidé už spí;  je tichá i Golgata a kříže popravčí.  Dnes naději zářivou, nenávist zabila, se zlobou a výsměchem na kříž ji přibila. Však neplačte malověrní, tak naděje nezmírá. Bůh nám ji daroval bude věčně živá. Už zvoní zvony vzkříšení, Syn Boží chodí po zemi…

 Maří Magdalena, možná více a citlivěji než jiní, a dokonce více než apoštolové, prožívala ukřižování a smrt Ježíšovu a také to byla ona, které se dal jako první vzkříšený Pán Ježíš poznat.  Možná i proto, že ji viděl plačící a bezradnou. Proto Ježíš k ní promluvil a dokonce promluvil tak jak byla zvyklá, oslovil ji Marie.  A i když možná Ježíš vypadal v tu chvíli jinak nežli jej znala, přeci jen je poznala, spíše její srdce si bylo náhle jisté…  Zprávy čtyř evangelií nejsou úplně totožné v tom, kdo první viděl vzkříšeného Ježíše, ale shodují se v jednom – totiž že vždy to byla Marie z Magdaly, tudíž Máří Magdalena, polepšená hříšnice, která byla účastna setkání se vzkříšeným Ježíšem Kristem. Zpravidla dříve nežli sami apoštolové. Ježíš upřednostňuje člověka s citlivým a milujícím srdcem. To znamená, že i my bychom měli mít citlivé a milující srdce, abychom se s Pánem Ježíšem mohli setkávat ve svých životech.  Šíření evangelia bylo pak hlavně na učednících – na apoštolech.  I jim bylo  dopřáno se s Pánem setkat a být naplněni Duchem svatým a  zmocněni k hlásání evangelia do celého světa. Máří Magdaleně však patří ta výsada, že vzkříšeného Krista směla rozpoznat nejprve.   Jak se zpívá v křesťanském songu, který zpívávala Magda Kubišová: „ že břímě nejtěžší z ní sňal, stala se Máří Magdalena, tím kdo jej nejvíc miloval.“

Šíření evangelia se však přeci jen ujali apoštolové.  Jak jsme četli v prvním a druhém čtení tak nejprve v lidu izraelském a když kázali v diaspoře (v různých místech říše římské) tak nejprve tam, kde byli židé. A přeci postupně začali sloužit všem,  Židům i pohanům.  Až to vedlo k Petrovu vyznání, které jsme dnes četli: Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. Pak se Ježíš  zjevil Pavlovi, apoštolovi pohanů.  A stalo se, že se evangelium – dobrá zpráva rozšířila po celém světě.   Tedy, že jsme jej mohli zaslechnout i my. Ježíš se obětoval i za každého z nás.  Všichni jsme zhřešili, všichni jsme dlužníci vůči našemu Stvořiteli.   A Ježíš přišel, aby náš dlužný úpis vymazal tím, že jej přibil na kříž. On zaplatil za nás. Už nemusíme s sebou táhnout svá provinění, ale můžeme je odložit v modlitbě u Ježíšových nohou. Slyšeli jsme dnes také, že pro jméno Ježíšovo budou odpuštěny  hříchy každému, kdo v něho věří.

Dnes i nám zvoní zvony vzkříšení.  Náš život už tak není cestou odnikud  nikam.  Má svůj smysl a také má svou hodnotu.  Takovou, že Božímu Synu to stálo za to se za nás obětovat.  Svou smrtí na kříži a svým slavným vzkříšením nás vysvobodil z moci nepřítele. A tak můžeme dnes vyznat: Kristus vstal z mrtvých! Aleluja!  Vpravdě vstal z mrtvých! Aleluja! 

Kázání 24; 4.2. HD  ; On dává zemdlenému sílu a tomu kdo ji nemá, moci hojné nabízí; Mk 1, 29-39;  Písně:  6; 76; 11;   Modlitba 16.10.  Přímluvy :  Novákovi, Rosťa; Nila;  Jubilanti:  Vojtěch Kovařík 19 let; Anna Čermínová 87; Stanislav Linda 69; Renata Zemanová 65;  Vzpomínka:

Oznámení:  odpoledne představení Oráč a smrt; příští neděli – výroční shromáždění po bohoslužbě 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé, sestry a bratři, v týdnu mi Láďa řekl o filmu Stáří není pro sraby, nu a pak mi také poslal odkaz na něj a tak jsem si jej večer před spaním pustil. Je to vlastně docela nápaditá a zajímavá úvaha nad stářím člověka. Hrají v něm veteráni jako jsou Krampol, Sobota nebo Přeučil a další vynikající herci. Nejprve už unavení životem a smíření s pozvolným úpadkem, ale vnuk jednoho z nich to dokáže proměnit, když je vyburcuje a vezme na takovou cestu za zážitky, za něčím v co už ani nedoufali. Zajímavá studie, úsměvná i podnětná. Téma stáří už je zpracováno ve více filmech. A často je to právě o zážitcích. O tom dopřát si něco ze svých snů apod.  Je to zkrátka téma, které vyzývá i filmaře ke zpracování. A nás k úvahám. Zvláště v době, kdy se má zvýšit hranice důchodového věku, kdy se už někteří komentátoři těší na to, až tahle generace 70+ nebude už chodit k volbám , snaha volit korespondenčně, což vyhovuje těm mladším a další snaha – totiž snížit věk, kdy člověk může k volbám… (Tato země není pro staré? Taky jeden film) Jak jsme četli v proroku Izajášovi, tak Bůh to vidí úplně jinak: „ Mladíci jsou zemdlení, jinoši se potácejí, klopýtají...Ale ti kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ Jakoby stáří mělo před Bohem také velkou hodnotu. Bůh nikoho neodepisuje jako my lidé. Naopak posiluje i ty starší a staré, zvláště když ti mladí se moc nemají, aby byli odpovědní před Boží tváří. Ale u Boha to není jen o zážitcích. Ale spíše o službě, o tom, že člověk ještě dokáže dát něco druhým. K tomu potřebuje sílu a tu nám Bůh nabízí. Každý rok si na jeho počátku losujeme texty z Bible, takové ty záložky. Většinou si je pamatuji tak ten jeden rok, ale jen jeden z těch textů si pamatuji už více než padesát let. Ještě v té kraličtině: On dává ustálému síly a tomu kdo ji nemá moci hojné nabízí. Dnes jsme to slyšeli v novém ekumenickém překladu:  On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.   To je krásné zaslíbení pro nás pro všechny. Ať je nám dvacet nebo sedmdesát let.

Což jste neslyšeli? Což o tom nevíte?  Tak Izajáš promlouvá o Božím nádherném stvořitelském díle..  Měli jsme nyní s Pavlem povídání v Nazaretu o stvoření a o zázracích, které si často ani neuvědomujeme. Pavlovi se určitě líbí slovo Izajášovo – Bůh který nebesa jako závoj roztahuje a ladí mu to s rozpínavostí vesmíru po velkém Třesku.. Izajáš vede své posluchače k úžasu na Božím stvořením. Ale také o tom, že Bůh nepřehlíží právo na zemi. Že Hospodin, Bůh věčný  stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.   Bůh tedy není jen neosobní Stvořitel ale je to  Bůh, se kterým můžeme žít ve vztahu já – ty. 

Také v dnešním evangeliu se fandí dříve narozeným. Ježíš vyšel ze synagogy (o jeho uzdravení posedlého tam jsem si povídali minulou neděli) a šel na návštěvu, ale i přenocovat do domu Šimonova.  Tchyně Šimona (tedy apoštola Petra) tam ale ležela v horečce. Hned Ježíšovi o ní pověděli.  A Ježíš přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji.  Horečka ji opustila a ona je obsluhovala. Takhle krátce se zde popisuje Ježíšova síla a moc.  A pak když přišel večer – tedy po západu slunce,  mu  přinášeli  nemocné a On je uzdravoval.  Není psáno jak dlouho, jestli se vůbec pořádně vyspal. Ale časně ráno odešel na pusté místo a tam se modlil.  Když jej Šimon a ostatní našli, nevrátil se už na místo, kde jej všichni hledali.  Ale Ježíš chce jít jinam. Chce jít kázat. Neboť jak říká: Proto jsem vyšel.“ Ježíš neodmítal když jej někdo žádal o uzdravení. Ale ještě důležitější pro Něj bylo kázání. Tedy snaha přinést evangelium do lidských životů. Poselství o naději a o vzájemné bratrské a sesterské lásce.  Nám lidem, kteří jsme často tak unavení a jakoby bezmocní.   Bezmocní – tedy bez moci – bez síly.. (Alfréd Strejček a jeho služba) Kéž nám tedy Bůh dá v Pánu Ježíši Kristu tu sílu a moc znovu dává. Ne jen pro nás, ale abychom tu na světě byli užiteční.  AMEN

Kázání 24; 28.1. HD;  Mk 1, 21-28; Ježíš může pohrozit i nečistým duchům; Písně: 11; 95; po kázání Tak proč se bát.   Modlitba 6/1; Přímluvy : Pavel Soukup (19); Alena Škrletová ( 39)  Daniela \Šímová (63);  Noe Filip (3); Dan \Šimon (47);  Vzpomínka:               Oznámení:  rst po bohoslužbě.  29.1. Johannes Paulsen..  Končí vánoční čas – ve středu sundáme výzdobu a hvězdu

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vážení přátelé, sestry a bratři,

je dnes zvláštní doba, kdy mnozí lidé jsou trápeni nejen na těle – i když už medicína velmi pokročila, ale také na duchu. Lépe řečeno na duši.  Je to jako s naší společností.  Byli jsme několik let šťastni a vděčni po roce 1989, za svobodu vyjadřování i svobodu podnikání.  Uplyne 35 let letos v listopadu a vše je trochu jiné.  Společnost – tedy stát – zadlužená čím dál více, mnoho z toho  co naše republika měla za chloubu , je vlastně v likvidaci či v rukou cizinců.  Přišli jsme o celá odvětví. Horší je to však ještě s duševním zdravím naší společnosti.  Relativizace staletých tradičních hodnot, když se natočí film o některém našem vynikajícím umělci či státníkovi, tak hlavně proto, aby se nějak pošpinil (Božena o paní Boženě Němcové, Masaryk o Janu Masarykovi,  film o Myslivečkovi – nevím vůbec proč jej točili jako téměř pornografický – o umění se nedovíme nic.) Do divadla na klasiku, aby se bál člověk chodit.  Justice někdy rozhoduje v rozporu se zdravým rozumem, děti se předčasně sexualizují, ostatně mediální prostor je plný sexu…, ale i násilí. A v poslední době i války.  Není divu, že v nemocné společnosti přibývá psychických nemocí.

My věřící, pokud svou víru bereme vážně, máme velikou výhodu.  Můžeme se stále obnovovat v čistotě a lásce. Tu moc má Ježíšovo evangelium. A tu moc měl Pán Ježíš jak jsme slyšeli ve čtení z Marka.  Když Ježíš přišel v Kafarnaum do synagogy a učil, tak žasli nad jeho učením, protože učil jako ten jenž má moc, ne jako zákoníci.  A pak se stalo, že uzdravil nemocného, (posedlého zlým duchem).  A všichni znovu žasli. Vždyť poroučí i nečistým duchům. Uzdravuje. Zbavuje lidi jejich závislostí a zloby i nepokoje.  Pán Ježíš byl jen jeden. Ale přeci jen nám tu nechal podobnou moc. Je v kázání evangelia, je v našich modlitbách a také v našem přístupu k bližním, který je plný lásky a empatie.

  My dosáhneme svou pomocí jen nejbližší okolí. Ostatně ani Ježíš neplnil žádné amfiteatry své doby. Jen tak procházel zemí – vlastně nevelkou zemí,  a učil a uzdravoval.  Tam kde byl, tam kam pěšky došel.  Dopravní prostředky nepoužíval, na oslu jel jen do bran Jeruzaléma.  A přece toho tolik dokázal. Změnit běh světa (a dokonce i letopočet.) Nešlo mu jen o uzdravení nemocných, které potkal, i když nikdy pomoc neodmítl. On uzdravoval svět.  Nyní má na zemi nás své učedníky.  . Občas možná máme pocit, že se  nic nemění.   Ale nikdo nikdy nevypočetl jak by vypadal náš svět, kdyby tu nebylo opravdových Ježíšových následovníků. O kolik méně by tu bylo lásky a více nenávisti.   Ježíš sám si  byl vědom, že to  nebude vždy ideální. Že opravdoví následovníci budou spíše v menšině. Proto mluví o soli země. Ale tak to asi bude vždy.  Stačí trochu soli a je to znát v celém pokrmu. Stačí hrstka věrných učedníků a změní se atmosféra v práci, obci či ve škole nebo v rodině.  Tam někdy stačí i jeden člen rodiny.

Svět není v dobré kondici .Ale kdyby byl, tak by Pán Ježíš nemusel přijít.  Aby uzdravoval, zachraňoval a přinášel Boží království už do tohoto světa. Když budeme následovat Pána Ježíše budeme součástí Božího království. Budeme žít ve světě, ale už nebudeme ze světa. Když čteme zprávy ze světa, tak to není nic potěšujícího. Ale nebojme se. Ježíš říká: „Ve světě máte trápení. Ale nebojte se, já jsem přemohl svět.“ Ježíš nás nejen zbavuje strachu, ale dává i odvahu a lásku ke službě našim bližním.  I my můžeme uzdravovat a přinášet radostnou zprávu.  AMEN

Kázání 24; KB a HD 20.1. a 21.1. ; Čiňte pokání a věřte evangeliu, Pojďte za mnou… Písně: 312; po kázání Pojď;89;  186;  Modlitba 1.2.; Přímluvy: nemocní:Nila, Halina, Rosťa,  Jubilea: Jiřina Zaimlová (78) Vzpomínka:  Alois Volkman  Oznámení:   setkání – středa, neděle; Oráč a smrt 4/2;  rst. 28.1.; VS 11.2. po bohoslužbě

_____________________________________________________________________________

Milí přátelé, sestry a bratři, Bůh se musel v dějinách často dívat na to,  jak my lidé žijeme ve hříchu - v zášti, násilí, nevázanosti… Zdá se nám, že to platí  pro dnešní dobu, ale k tomu lidé sklouzávají už po celá tisíciletí. Bůh před nás postavil dobré i zlé a bohužel ne vždy vybíráme to dobré.  Příběh města Ninive se podobá i dnešním velkoměstům.  Bylo zřejmě veliké, když jsme četli, že se muselo procházet tři dny. Jonáš volal k pokání jak mu Bůh nařídil a Ninivští Bohu  uvěřili, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího po nejmenšího. A Bůh jim odpustil.  Jonáš se stal Božím poslem a prorokem, i když se nechoval moc poslušně, ale spíše naopak. A nakonec když splnil svůj úkol tak stejně byl nespokojený, že se Bůh nad Ninive slitoval.   To je tedy náš první příběh ze starozákonního čtení.

Evangelium Markovo je také o volání k pokání. Nejprve ústy Jana Křtitele, ale když Jan byl uvězněn tak sám Ježíš začal kázat v Galileji. „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ 

To jsou dvě věci – dva apely, které  od té doby zní (rezonují) v každém čase. Nejprve výzva k pokání. Co taková výzva pro nás znamená? Není to nějaké ponižování hrdosti či důstojnosti člověka co pro nás Pán Bůh chce, spíše je to uvědomění si reality našeho života. Jako když se rozsvítí a my si uvědomíme, že jsme sešli z cesty.  K pokání patří i pokora. Nejsme středem světa.   A k pokání patří ještě něco a to je velmi důležité. Totiž vůle k nápravě. Rozhodnutí, že se budeme snažit něco změnit.  Jeden člověk se přestěhoval do jiného města. Byl věřící a chtěl se přičlenit k nějakému křesťanskému společenství. Obešel pár sborů a kostelů, ale pořád se nemohl rozhodnout. Až jednou přišel do kostelíka či sboru, kde bohoslužba již probíhala a začínalo kázání. Ten muž chvíli stál a poslouchal. Kazatel právě říkal:  „Jsme nestateční lidičkové. Děláme to co dělat nemáme a neděláme to co bychom měli dělat.  Zkusme to změnit sestry a bratři.“   A ten muž si řekl: „To je můj sbor, sem dobře zapadnu.“  Vzal si zpěvník a usedl do lavice.

Říká se, že je mnoho cest a všechny vedou k Bohu. Ježíš zve na cestu následování jako na tu  dobrou a pravou.  Proto říká: a věřte evangeliu.  Věřte dobré zprávě - by se to dalo přeložit. Ta dobrá zpráva je jednoduchá a dala by se stručně vyjádřit  větou z Janova evangelia 3, 16: „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného dal, aby žádný ,kdo v Něho věří, nezahynul ale měl život věčný. „   Ono se totiž řekne, že se my lidé máme polepšit, ale tak často se to nedaří.  Je to právě evangelium – radostná zpráva, která nám může dodat sílu a odhodlání něco opravdu změnit. Proto má smysl „chodit do kostela“, poslouchat radostnou zprávu a utvrzovat svou víru. Pokud máme citlivé srdce tak náš život se stane místem stálé proměny. Pokud ne, tak odcházíme celá léta z bohoslužby stále stejní a neproměnění.  (IQ a EQ)  Ta věta z Jana nás nutí ještě k hlubšímu zamýšlení se. \|Totiž k tomu, že jde o to, abychom nezahynuli. Abychom nezahynuli až jednou náš život časný se skončí. Nenechávejme si ale to rozhodnutí k následování Ježíše Krista až někdy na potom. Je takový příběh z války Severu proti Jihu v USA, kdy umíral na neštovice mladý voják. Bylo pozdě volat kaplana a tak si vzpomněl strážný, kterého ten voják v úzkosti volal na tento text z Jana, který jej kdysi naučila matka. „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného dal, aby žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ A ten mladý voják uvěřil v poslední chvíli svého života a odcházel smířený a připravený na setkání s Pánem. Kéž bychom si také my zapamatovali tento text. Jednak pro sebe. Je to jak říkal Luther Bible v kostce. Můžeme jí mít stále s sebou.  A také proto, abychom jej mohli nabídnout kdykoli bude zapotřebí našim bližním. Vždyť i my jsme zváni na cestu jako učedníci Kristovi.  Slovy:  „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“  AMEN

2,1-12; ; Kázání  v HD 24; 8.1. na text Zjevení Páně (6.1. - Tří králů); Mt 2,1-12; Písně: 228;  216; 210;  Modlitba: 5/1;  Přímluvy: Nila, Katka, Rosťa, Hanka Kronaislová;  všichni osamělí a osiřelí; za konec války na Ukrajině, na Blízkém východě.Vzpomínka: Oznámení:Týden modliteb čtvrtek HD 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé , sestry a bratři, mudrci od východu hledali nově narozeného krále. Kde jinde než v královském městě a kde jinde než v královském paláci. Ač je Duch Boží určitě poslal na tu cestu k uvítání nově narozeného krále  – něco nechal na nich. A oni to zase nechali na tom co jim velela tradice. Hledali krále světa u krále ze světa.  Četli jsme také, že tím znepokojili nejen krále Herodesa, ale celý Jeruzalém.  Židé také vyhlíželi Mesiáše, ale že by tu už byl a oni o tom nic nevěděli?  A přeci, protože se vyznali v Písmech tak znali i proroctví o narození vévody a pastýře Izraele – Božího lidu – totiž, že se má narodit v Betlémě.. Herodes tedy posílá mudrce právě tam, ale zároveň už kuje pikle a chce, aby se na zpáteční cestě zastavili zase u něj a dali mu zprávu o tom narozeném dítěti. Že se mu prý chce také poklonit.

Příběh mudrců šťastně končí nalezením malého Spasitele a předáním darů – myrhy, kadidla a zlata.

Na pokyn ve snu odcházejí jinudy do své země.  A Herodes tentokrát vyjde zkrátka. I když se bude mstít, tak jak už to světští králové dovedou.

Už na počátku svého pozemského života se narozené dítě Ježíš setkává nejen s láskou své matky Marie, ale také s chudobou stáje,  nejen s vítáním pastýřů a mudrců, ale i zlobou světského vládce. Ale nic nemůže zabránit uskutečnění Božího plánu.  A ten spočívá v tom, že do temnoty světa vzejde světlo.  Hle temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. - prorokuje Izajáš v dnešním prvním čtení.

Co nám chce říci Boží slovo do našich životů?

Před týdnem to byl příběh pastýřů – těch nejprostších z lidí. První se poklonili dítěti Ježíši a cestou k němu nebloudili jako tři mudrci.  Ale i moudří mohou Ježíše nalézt. A tak se učme se od opravdu moudrých, ale především se nechme vést svým srdcem.  Buďme prostí jako chudí pastýři. Jak říká Malý princ : Správně vidíme jen srdcem.  Můžeme se také ptát co můžeme přinést my malému dítěti Ježíšovi jako svůj dar, když mudrci přinesli takové bohatství.  Zlato, myrha i kadidlo byly v té době velmi vzácné dary.  Ale berme je spíše jako symboly. Každý nechť Ježíškovi přinese dar, který dává ze srdce. Nemusíme dávat nic hmotného.  Naším darem může být účast na bohoslužbě, vlídný úsměv pro naše blízké, ale i pro lidi, které potkáváme, pohlazení malých svých dětí či vnoučat, to že si uděláme konečně pro někoho čas na setkání či alespoň na telefonní popovídání…. To jsou dary Pánu Ježíši, které může dát každý z nás. To je to naše zlato, myrha a kadidlo. Nemusíme být zámožní a přeci být bohatí. Možná bohatší než kdejaký král či milionář.

   Kdy vlastně končí  vánoční doba? Někomu možná na Tři krále, někde až o svátku hromnic (Uvedení Páně o chrámu. (2. února).  Kéž by nám ale vydržely Vánoce co nejdéle. V tom ztišení, v tom klanění se narozenému Dítěti, v tom odhodlání mít i dál v sobě dobrou vůli.  Nedávno jsem se  při poslechu rádia (Rozhlas Dvojka) naučil novému krásnému slovenskému slovu. - totiž – být žičlivý.

Víte co to znamená česky?  Být přející.   Přející dobro. Dalo by se říci i jinak slovensky – být doproprajný.  Ale to žičlivý se mi líbí.   Kdysi před mnoha lety jsme si dopisovali s jednou řádovou sestrou – Aqvinou.   V závěru těch dopisů nikdy  nechybělo přání:   Pokoj a dobro. Buďme tedy v novém roce žičliví  - přejme pokoj a dobro všem .. Amen

Kázání 24; 1.1. Nový rok; Pastýři ; jméno Ježíš; (Bůh s námi)  Bůh je záchrana…

Milí přátelé ´, sestry a bratři, milé děti,  v jedné vánoční písničce se zpívá: „S dobrou zprávou tu andělé jsou, pastýřům prvním ji přináší tmou. Pastýřům chudým, co bdí u svých stád, zní nocí chladnou ta zpráva všech zpráv. Nám všem, nám všem, zrodil se Král, Imanuel.“ Pastýři ti nejprostší z lidí dostali důležitý úkol od andělů, totiž zvěstovat   matce Páně, Bohorodičce Marii, kdo se jí vlastně v Betlémě narodil. Zvěstovali to i Josefovi, o Marii je však navíc řečeno, že Marie to v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Tím spíše se rozpomněla na andělské zvěstování jí samé, když byla ještě zasnoubená Josefovi. „Hle počneš a porodíš Syna a dáš mu jméno Ježíš.“  Četli jsme dnes, že tak se to i stalo. „Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve než jej matka počala.“   Co vlastně znamená jméno Ježíš :  Uvádí se, že to v překladu znamená Bůh zachraňuje anebo Bůh je záchrana.  (Podobně jako Emannuel či Imannuel – což znamená Bůh je s námi... )  Záchranu můžeme pochopit i jako spásu.  Je pro jednání Boha s námi lidmi charakteristické a příznačné, že vyvolil jako matku svého Syna chudou dívku Marii, že příchod na svět se udál v nuzných podmínkách, že první lidé, kterým bylo narození zvěstováno, byli prostí a chudí pastýři. Až po nich přijde řada na učené mudrce.  U Boha je zkrátka všechno trochu jinak, než bychom to vymysleli my lidé. .   Jeden malíř namaloval obraz“Narození Ježíše Krista.“ Bylo na něm všechno, co tam má být; chlév a v něm malé děťátko v jeslích, Maria, Josef, velká hvězda  na obloze, anděl a postavy spěchající k narozenému Dítěti, nejprve pastýři a za nimi mudrci na velbloudech. Zdánlivě běžný výjev. Jen na tom obraze bylo zvláštní, že jeden z pastýřů nesměřuje k jesličkám, ale pryč od nich.

To může mít dvojí vysvětlení. To první toto:  Toho pastýře  vůbec nezajímalo, že se narodil Boží Syn. Neviděl ve chlévě nic zvláštního. Raději se vrátí ke svým ovcím. Nají se chleba a sýra a zapije to vínem.  Tak jako tenhle pastýř se dnes chová mnoho lidí. Na Vánoce ozdobí stromek, přichystají dobré jídlo, dají si dárky ale o Ježíšovo narození se nezajímají.   Ani vlastně neví proč Vánoce slaví.

Druhé vysvětlení  proč odcházel pastýř pryč z betlémského chléva je, že tam mohl přijít jako první Porozuměl tomu co se zde vlastně událo, že totiž sám Pán Bůh přišel v na svět v podobě dítěte a to je ta největší událost, která se kdy na světě stala. Svou radost si však nechtěl nechat pro sebe.  Šel to hned povědět svým přátelům a známým. Vždyť tak jsme to dnes i slyšeli v evangeliu Lukášově:  „Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno co slyšeli a viděli.“  Tomu pastýři se podobá každý kdo o Vánocích nevypráví jen co našel pod stromečkem a kolik snědl cukroví, ale to, že má radost z dobré zprávy o Kristově narození.  Máme v našem národě  z doby husitské krásnou píseň: Narodil se Kristus Pán. Tam je vše vyjádřeno. Ne nadarmo bývá při této písni zvykem, že lidé povstanou. I dnes si ji zazpíváme na závěr bohoslužby.  Ještě se však vraťme ke jménu, které dostalo Dítě narozené v betlemské stáji.   Ježíš - Bůh zachraňuje.  Je to jméno, které alespoň v naší zemi se nedává. Je to úcty k historickému Ježíši, i k Ježíši v kterého věříme jako Spasitele my křesťané. A hlavně je to jméno totiž Ježíš, před kterým jednou, jak je psáno listu Filipským , 2, 10-11,  poklekne každé koleno a každý jazyk vyzná. Ježíš Kristus je Pán.  Amen.