Kázání 2024

Kázání 24; 4.2. HD  ; On dává zemdlenému sílu a tomu kdo ji nemá, moci hojné nabízí; Mk 1, 29-39;  Písně:  6; 76; 11;   Modlitba 16.10.  Přímluvy :  Novákovi, Rosťa; Nila;  Jubilanti:  Vojtěch Kovařík 19 let; Anna Čermínová 87; Stanislav Linda 69; Renata Zemanová 65;  Vzpomínka:

Oznámení:  odpoledne představení Oráč a smrt; příští neděli – výroční shromáždění po bohoslužbě 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé, sestry a bratři, v týdnu mi Láďa řekl o filmu Stáří není pro sraby, nu a pak mi také poslal odkaz na něj a tak jsem si jej večer před spaním pustil. Je to vlastně docela nápaditá a zajímavá úvaha nad stářím člověka. Hrají v něm veteráni jako jsou Krampol, Sobota nebo Přeučil a další vynikající herci. Nejprve už unavení životem a smíření s pozvolným úpadkem, ale vnuk jednoho z nich to dokáže proměnit, když je vyburcuje a vezme na takovou cestu za zážitky, za něčím v co už ani nedoufali. Zajímavá studie, úsměvná i podnětná. Téma stáří už je zpracováno ve více filmech. A často je to právě o zážitcích. O tom dopřát si něco ze svých snů apod.  Je to zkrátka téma, které vyzývá i filmaře ke zpracování. A nás k úvahám. Zvláště v době, kdy se má zvýšit hranice důchodového věku, kdy se už někteří komentátoři těší na to, až tahle generace 70+ nebude už chodit k volbám , snaha volit korespondenčně, což vyhovuje těm mladším a další snaha – totiž snížit věk, kdy člověk může k volbám… (Tato země není pro staré? Taky jeden film) Jak jsme četli v proroku Izajášovi, tak Bůh to vidí úplně jinak: „ Mladíci jsou zemdlení, jinoši se potácejí, klopýtají...Ale ti kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ Jakoby stáří mělo před Bohem také velkou hodnotu. Bůh nikoho neodepisuje jako my lidé. Naopak posiluje i ty starší a staré, zvláště když ti mladí se moc nemají, aby byli odpovědní před Boží tváří. Ale u Boha to není jen o zážitcích. Ale spíše o službě, o tom, že člověk ještě dokáže dát něco druhým. K tomu potřebuje sílu a tu nám Bůh nabízí. Každý rok si na jeho počátku losujeme texty z Bible, takové ty záložky. Většinou si je pamatuji tak ten jeden rok, ale jen jeden z těch textů si pamatuji už více než padesát let. Ještě v té kraličtině: On dává ustálému síly a tomu kdo ji nemá moci hojné nabízí. Dnes jsme to slyšeli v novém ekumenickém překladu:  On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.   To je krásné zaslíbení pro nás pro všechny. Ať je nám dvacet nebo sedmdesát let.

Což jste neslyšeli? Což o tom nevíte?  Tak Izajáš promlouvá o Božím nádherném stvořitelském díle..  Měli jsme nyní s Pavlem povídání v Nazaretu o stvoření a o zázracích, které si často ani neuvědomujeme. Pavlovi se určitě líbí slovo Izajášovo – Bůh který nebesa jako závoj roztahuje a ladí mu to s rozpínavostí vesmíru po velkém Třesku.. Izajáš vede své posluchače k úžasu na Božím stvořením. Ale také o tom, že Bůh nepřehlíží právo na zemi. Že Hospodin, Bůh věčný  stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.   Bůh tedy není jen neosobní Stvořitel ale je to  Bůh, se kterým můžeme žít ve vztahu já – ty. 

Také v dnešním evangeliu se fandí dříve narozeným. Ježíš vyšel ze synagogy (o jeho uzdravení posedlého tam jsem si povídali minulou neděli) a šel na návštěvu, ale i přenocovat do domu Šimonova.  Tchyně Šimona (tedy apoštola Petra) tam ale ležela v horečce. Hned Ježíšovi o ní pověděli.  A Ježíš přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji.  Horečka ji opustila a ona je obsluhovala. Takhle krátce se zde popisuje Ježíšova síla a moc.  A pak když přišel večer – tedy po západu slunce,  mu  přinášeli  nemocné a On je uzdravoval.  Není psáno jak dlouho, jestli se vůbec pořádně vyspal. Ale časně ráno odešel na pusté místo a tam se modlil.  Když jej Šimon a ostatní našli, nevrátil se už na místo, kde jej všichni hledali.  Ale Ježíš chce jít jinam. Chce jít kázat. Neboť jak říká: Proto jsem vyšel.“ Ježíš neodmítal když jej někdo žádal o uzdravení. Ale ještě důležitější pro Něj bylo kázání. Tedy snaha přinést evangelium do lidských životů. Poselství o naději a o vzájemné bratrské a sesterské lásce.  Nám lidem, kteří jsme často tak unavení a jakoby bezmocní.   Bezmocní – tedy bez moci – bez síly.. (Alfréd Strejček a jeho služba) Kéž nám tedy Bůh dá v Pánu Ježíši Kristu tu sílu a moc znovu dává. Ne jen pro nás, ale abychom tu na světě byli užiteční.  AMEN

Kázání 24; 28.1. HD;  Mk 1, 21-28; Ježíš může pohrozit i nečistým duchům; Písně: 11; 95; po kázání Tak proč se bát.   Modlitba 6/1; Přímluvy : Pavel Soukup (19); Alena Škrletová ( 39)  Daniela \Šímová (63);  Noe Filip (3); Dan \Šimon (47);  Vzpomínka:               Oznámení:  rst po bohoslužbě.  29.1. Johannes Paulsen..  Končí vánoční čas – ve středu sundáme výzdobu a hvězdu

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vážení přátelé, sestry a bratři,

je dnes zvláštní doba, kdy mnozí lidé jsou trápeni nejen na těle – i když už medicína velmi pokročila, ale také na duchu. Lépe řečeno na duši.  Je to jako s naší společností.  Byli jsme několik let šťastni a vděčni po roce 1989, za svobodu vyjadřování i svobodu podnikání.  Uplyne 35 let letos v listopadu a vše je trochu jiné.  Společnost – tedy stát – zadlužená čím dál více, mnoho z toho  co naše republika měla za chloubu , je vlastně v likvidaci či v rukou cizinců.  Přišli jsme o celá odvětví. Horší je to však ještě s duševním zdravím naší společnosti.  Relativizace staletých tradičních hodnot, když se natočí film o některém našem vynikajícím umělci či státníkovi, tak hlavně proto, aby se nějak pošpinil (Božena o paní Boženě Němcové, Masaryk o Janu Masarykovi,  film o Myslivečkovi – nevím vůbec proč jej točili jako téměř pornografický – o umění se nedovíme nic.) Do divadla na klasiku, aby se bál člověk chodit.  Justice někdy rozhoduje v rozporu se zdravým rozumem, děti se předčasně sexualizují, ostatně mediální prostor je plný sexu…, ale i násilí. A v poslední době i války.  Není divu, že v nemocné společnosti přibývá psychických nemocí.

My věřící, pokud svou víru bereme vážně, máme velikou výhodu.  Můžeme se stále obnovovat v čistotě a lásce. Tu moc má Ježíšovo evangelium. A tu moc měl Pán Ježíš jak jsme slyšeli ve čtení z Marka.  Když Ježíš přišel v Kafarnaum do synagogy a učil, tak žasli nad jeho učením, protože učil jako ten jenž má moc, ne jako zákoníci.  A pak se stalo, že uzdravil nemocného, (posedlého zlým duchem).  A všichni znovu žasli. Vždyť poroučí i nečistým duchům. Uzdravuje. Zbavuje lidi jejich závislostí a zloby i nepokoje.  Pán Ježíš byl jen jeden. Ale přeci jen nám tu nechal podobnou moc. Je v kázání evangelia, je v našich modlitbách a také v našem přístupu k bližním, který je plný lásky a empatie.

  My dosáhneme svou pomocí jen nejbližší okolí. Ostatně ani Ježíš neplnil žádné amfiteatry své doby. Jen tak procházel zemí – vlastně nevelkou zemí,  a učil a uzdravoval.  Tam kde byl, tam kam pěšky došel.  Dopravní prostředky nepoužíval, na oslu jel jen do bran Jeruzaléma.  A přece toho tolik dokázal. Změnit běh světa (a dokonce i letopočet.) Nešlo mu jen o uzdravení nemocných, které potkal, i když nikdy pomoc neodmítl. On uzdravoval svět.  Nyní má na zemi nás své učedníky.  . Občas možná máme pocit, že se  nic nemění.   Ale nikdo nikdy nevypočetl jak by vypadal náš svět, kdyby tu nebylo opravdových Ježíšových následovníků. O kolik méně by tu bylo lásky a více nenávisti.   Ježíš sám si  byl vědom, že to  nebude vždy ideální. Že opravdoví následovníci budou spíše v menšině. Proto mluví o soli země. Ale tak to asi bude vždy.  Stačí trochu soli a je to znát v celém pokrmu. Stačí hrstka věrných učedníků a změní se atmosféra v práci, obci či ve škole nebo v rodině.  Tam někdy stačí i jeden člen rodiny.

Svět není v dobré kondici .Ale kdyby byl, tak by Pán Ježíš nemusel přijít.  Aby uzdravoval, zachraňoval a přinášel Boží království už do tohoto světa. Když budeme následovat Pána Ježíše budeme součástí Božího království. Budeme žít ve světě, ale už nebudeme ze světa. Když čteme zprávy ze světa, tak to není nic potěšujícího. Ale nebojme se. Ježíš říká: „Ve světě máte trápení. Ale nebojte se, já jsem přemohl svět.“ Ježíš nás nejen zbavuje strachu, ale dává i odvahu a lásku ke službě našim bližním.  I my můžeme uzdravovat a přinášet radostnou zprávu.  AMEN

Kázání 24; KB a HD 20.1. a 21.1. ; Čiňte pokání a věřte evangeliu, Pojďte za mnou… Písně: 312; po kázání Pojď;89;  186;  Modlitba 1.2.; Přímluvy: nemocní:Nila, Halina, Rosťa,  Jubilea: Jiřina Zaimlová (78) Vzpomínka:  Alois Volkman  Oznámení:   setkání – středa, neděle; Oráč a smrt 4/2;  rst. 28.1.; VS 11.2. po bohoslužbě

_____________________________________________________________________________

 

Milí přátelé, sestry a bratři, Bůh se musel v dějinách často dívat na to,  jak my lidé žijeme ve hříchu - v zášti, násilí, nevázanosti… Zdá se nám, že to platí  pro dnešní dobu, ale k tomu lidé sklouzávají už po celá tisíciletí. Bůh před nás postavil dobré i zlé a bohužel ne vždy vybíráme to dobré.  Příběh města Ninive se podobá i dnešním velkoměstům.  Bylo zřejmě veliké, když jsme četli, že se muselo procházet tři dny. Jonáš volal k pokání jak mu Bůh nařídil a Ninivští Bohu  uvěřili, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího po nejmenšího. A Bůh jim odpustil.  Jonáš se stal Božím poslem a prorokem, i když se nechoval moc poslušně, ale spíše naopak. A nakonec když splnil svůj úkol tak stejně byl nespokojený, že se Bůh nad Ninive slitoval.   To je tedy náš první příběh ze starozákonního čtení.

Evangelium Markovo je také o volání k pokání. Nejprve ústy Jana Křtitele, ale když Jan byl uvězněn tak sám Ježíš začal kázat v Galileji. „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ 

To jsou dvě věci – dva apely, které  od té doby zní (rezonují) v každém čase. Nejprve výzva k pokání. Co taková výzva pro nás znamená? Není to nějaké ponižování hrdosti či důstojnosti člověka co pro nás Pán Bůh chce, spíše je to uvědomění si reality našeho života. Jako když se rozsvítí a my si uvědomíme, že jsme sešli z cesty.  K pokání patří i pokora. Nejsme středem světa.   A k pokání patří ještě něco a to je velmi důležité. Totiž vůle k nápravě. Rozhodnutí, že se budeme snažit něco změnit.  Jeden člověk se přestěhoval do jiného města. Byl věřící a chtěl se přičlenit k nějakému křesťanskému společenství. Obešel pár sborů a kostelů, ale pořád se nemohl rozhodnout. Až jednou přišel do kostelíka či sboru, kde bohoslužba již probíhala a začínalo kázání. Ten muž chvíli stál a poslouchal. Kazatel právě říkal:  „Jsme nestateční lidičkové. Děláme to co dělat nemáme a neděláme to co bychom měli dělat.  Zkusme to změnit sestry a bratři.“   A ten muž si řekl: „To je můj sbor, sem dobře zapadnu.“  Vzal si zpěvník a usedl do lavice.

Říká se, že je mnoho cest a všechny vedou k Bohu. Ježíš zve na cestu následování jako na tu  dobrou a pravou.  Proto říká: a věřte evangeliu.  Věřte dobré zprávě - by se to dalo přeložit. Ta dobrá zpráva je jednoduchá a dala by se stručně vyjádřit  větou z Janova evangelia 3, 16: „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného dal, aby žádný ,kdo v Něho věří, nezahynul ale měl život věčný. „   Ono se totiž řekne, že se my lidé máme polepšit, ale tak často se to nedaří.  Je to právě evangelium – radostná zpráva, která nám může dodat sílu a odhodlání něco opravdu změnit. Proto má smysl „chodit do kostela“, poslouchat radostnou zprávu a utvrzovat svou víru. Pokud máme citlivé srdce tak náš život se stane místem stálé proměny. Pokud ne, tak odcházíme celá léta z bohoslužby stále stejní a neproměnění.  (IQ a EQ)  Ta věta z Jana nás nutí ještě k hlubšímu zamýšlení se. \|Totiž k tomu, že jde o to, abychom nezahynuli. Abychom nezahynuli až jednou náš život časný se skončí. Nenechávejme si ale to rozhodnutí k následování Ježíše Krista až někdy na potom. Je takový příběh z války Severu proti Jihu v USA, kdy umíral na neštovice mladý voják. Bylo pozdě volat kaplana a tak si vzpomněl strážný, kterého ten voják v úzkosti volal na tento text z Jana, který jej kdysi naučila matka. „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného dal, aby žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ A ten mladý voják uvěřil v poslední chvíli svého života a odcházel smířený a připravený na setkání s Pánem. Kéž bychom si také my zapamatovali tento text. Jednak pro sebe. Je to jak říkal Luther Bible v kostce. Můžeme jí mít stále s sebou.  A také proto, abychom jej mohli nabídnout kdykoli bude zapotřebí našim bližním. Vždyť i my jsme zváni na cestu jako učedníci Kristovi.  Slovy:  „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“  AMEN

2,1-12; ; Kázání  v HD 24; 8.1. na text Zjevení Páně (6.1. - Tří králů); Mt 2,1-12; Písně: 228;  216; 210;  Modlitba: 5/1;  Přímluvy: Nila, Katka, Rosťa, Hanka Kronaislová;  všichni osamělí a osiřelí; za konec války na Ukrajině, na Blízkém východě.Vzpomínka: Oznámení:Týden modliteb čtvrtek HD 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé , sestry a bratři, mudrci od východu hledali nově narozeného krále. Kde jinde než v královském městě a kde jinde než v královském paláci. Ač je Duch Boží určitě poslal na tu cestu k uvítání nově narozeného krále  – něco nechal na nich. A oni to zase nechali na tom co jim velela tradice. Hledali krále světa u krále ze světa.  Četli jsme také, že tím znepokojili nejen krále Herodesa, ale celý Jeruzalém.  Židé také vyhlíželi Mesiáše, ale že by tu už byl a oni o tom nic nevěděli?  A přeci, protože se vyznali v Písmech tak znali i proroctví o narození vévody a pastýře Izraele – Božího lidu – totiž, že se má narodit v Betlémě.. Herodes tedy posílá mudrce právě tam, ale zároveň už kuje pikle a chce, aby se na zpáteční cestě zastavili zase u něj a dali mu zprávu o tom narozeném dítěti. Že se mu prý chce také poklonit.

Příběh mudrců šťastně končí nalezením malého Spasitele a předáním darů – myrhy, kadidla a zlata.

Na pokyn ve snu odcházejí jinudy do své země.  A Herodes tentokrát vyjde zkrátka. I když se bude mstít, tak jak už to světští králové dovedou.

Už na počátku svého pozemského života se narozené dítě Ježíš setkává nejen s láskou své matky Marie, ale také s chudobou stáje,  nejen s vítáním pastýřů a mudrců, ale i zlobou světského vládce. Ale nic nemůže zabránit uskutečnění Božího plánu.  A ten spočívá v tom, že do temnoty světa vzejde světlo.  Hle temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. - prorokuje Izajáš v dnešním prvním čtení.

Co nám chce říci Boží slovo do našich životů?

Před týdnem to byl příběh pastýřů – těch nejprostších z lidí. První se poklonili dítěti Ježíši a cestou k němu nebloudili jako tři mudrci.  Ale i moudří mohou Ježíše nalézt. A tak se učme se od opravdu moudrých, ale především se nechme vést svým srdcem.  Buďme prostí jako chudí pastýři. Jak říká Malý princ : Správně vidíme jen srdcem.  Můžeme se také ptát co můžeme přinést my malému dítěti Ježíšovi jako svůj dar, když mudrci přinesli takové bohatství.  Zlato, myrha i kadidlo byly v té době velmi vzácné dary.  Ale berme je spíše jako symboly. Každý nechť Ježíškovi přinese dar, který dává ze srdce. Nemusíme dávat nic hmotného.  Naším darem může být účast na bohoslužbě, vlídný úsměv pro naše blízké, ale i pro lidi, které potkáváme, pohlazení malých svých dětí či vnoučat, to že si uděláme konečně pro někoho čas na setkání či alespoň na telefonní popovídání…. To jsou dary Pánu Ježíši, které může dát každý z nás. To je to naše zlato, myrha a kadidlo. Nemusíme být zámožní a přeci být bohatí. Možná bohatší než kdejaký král či milionář.

   Kdy vlastně končí  vánoční doba? Někomu možná na Tři krále, někde až o svátku hromnic (Uvedení Páně o chrámu. (2. února).  Kéž by nám ale vydržely Vánoce co nejdéle. V tom ztišení, v tom klanění se narozenému Dítěti, v tom odhodlání mít i dál v sobě dobrou vůli.  Nedávno jsem se  při poslechu rádia (Rozhlas Dvojka) naučil novému krásnému slovenskému slovu. - totiž – být žičlivý.

Víte co to znamená česky?  Být přející.   Přející dobro. Dalo by se říci i jinak slovensky – být doproprajný.  Ale to žičlivý se mi líbí.   Kdysi před mnoha lety jsme si dopisovali s jednou řádovou sestrou – Aqvinou.   V závěru těch dopisů nikdy  nechybělo přání:   Pokoj a dobro. Buďme tedy v novém roce žičliví  - přejme pokoj a dobro všem .. Amen

Kázání 24; 1.1. Nový rok; Pastýři ; jméno Ježíš; (Bůh s námi)  Bůh je záchrana…

Milí přátelé ´, sestry a bratři, milé děti,  v jedné vánoční písničce se zpívá: „S dobrou zprávou tu andělé jsou, pastýřům prvním ji přináší tmou. Pastýřům chudým, co bdí u svých stád, zní nocí chladnou ta zpráva všech zpráv. Nám všem, nám všem, zrodil se Král, Imanuel.“ Pastýři ti nejprostší z lidí dostali důležitý úkol od andělů, totiž zvěstovat   matce Páně, Bohorodičce Marii, kdo se jí vlastně v Betlémě narodil. Zvěstovali to i Josefovi, o Marii je však navíc řečeno, že Marie to v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Tím spíše se rozpomněla na andělské zvěstování jí samé, když byla ještě zasnoubená Josefovi. „Hle počneš a porodíš Syna a dáš mu jméno Ježíš.“  Četli jsme dnes, že tak se to i stalo. „Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve než jej matka počala.“   Co vlastně znamená jméno Ježíš :  Uvádí se, že to v překladu znamená Bůh zachraňuje anebo Bůh je záchrana.  (Podobně jako Emannuel či Imannuel – což znamená Bůh je s námi... )  Záchranu můžeme pochopit i jako spásu.  Je pro jednání Boha s námi lidmi charakteristické a příznačné, že vyvolil jako matku svého Syna chudou dívku Marii, že příchod na svět se udál v nuzných podmínkách, že první lidé, kterým bylo narození zvěstováno, byli prostí a chudí pastýři. Až po nich přijde řada na učené mudrce.  U Boha je zkrátka všechno trochu jinak, než bychom to vymysleli my lidé. .   Jeden malíř namaloval obraz“Narození Ježíše Krista.“ Bylo na něm všechno, co tam má být; chlév a v něm malé děťátko v jeslích, Maria, Josef, velká hvězda  na obloze, anděl a postavy spěchající k narozenému Dítěti, nejprve pastýři a za nimi mudrci na velbloudech. Zdánlivě běžný výjev. Jen na tom obraze bylo zvláštní, že jeden z pastýřů nesměřuje k jesličkám, ale pryč od nich.

To může mít dvojí vysvětlení. To první toto:  Toho pastýře  vůbec nezajímalo, že se narodil Boží Syn. Neviděl ve chlévě nic zvláštního. Raději se vrátí ke svým ovcím. Nají se chleba a sýra a zapije to vínem.  Tak jako tenhle pastýř se dnes chová mnoho lidí. Na Vánoce ozdobí stromek, přichystají dobré jídlo, dají si dárky ale o Ježíšovo narození se nezajímají.   Ani vlastně neví proč Vánoce slaví.

Druhé vysvětlení  proč odcházel pastýř pryč z betlémského chléva je, že tam mohl přijít jako první Porozuměl tomu co se zde vlastně událo, že totiž sám Pán Bůh přišel v na svět v podobě dítěte a to je ta největší událost, která se kdy na světě stala. Svou radost si však nechtěl nechat pro sebe.  Šel to hned povědět svým přátelům a známým. Vždyť tak jsme to dnes i slyšeli v evangeliu Lukášově:  „Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno co slyšeli a viděli.“  Tomu pastýři se podobá každý kdo o Vánocích nevypráví jen co našel pod stromečkem a kolik snědl cukroví, ale to, že má radost z dobré zprávy o Kristově narození.  Máme v našem národě  z doby husitské krásnou píseň: Narodil se Kristus Pán. Tam je vše vyjádřeno. Ne nadarmo bývá při této písni zvykem, že lidé povstanou. I dnes si ji zazpíváme na závěr bohoslužby.  Ještě se však vraťme ke jménu, které dostalo Dítě narozené v betlemské stáji.   Ježíš - Bůh zachraňuje.  Je to jméno, které alespoň v naší zemi se nedává. Je to úcty k historickému Ježíši, i k Ježíši v kterého věříme jako Spasitele my křesťané. A hlavně je to jméno totiž Ježíš, před kterým jednou, jak je psáno listu Filipským , 2, 10-11,  poklekne každé koleno a každý jazyk vyzná. Ježíš Kristus je Pán.  Amen.