Pro  všední den

12. 11. 2024  "zpověď dříve narozené úžasné ženy" 

    Začíná zima, a jak stárnu, tak jí čím dál tím víc pociťuji. Sice jsem se naučila nosit doma vestu, nebo svetr, vlněné fusekle, ale když sedím u práce a nehýbu se,  tak je mi chladno. Sice mi synek ráno zatopí, zima tu rozhodně není, ale asi už pomalu vychládám.  Rozhodla jsem se tedy, že alespoň kuchyni drobet zateplím. Je dost nešťastně řešená, jsou v ní 3 okna. V nich žaluzie, tak  už v nich nejsou záclony.  No a včera přišel ten nápad, znovu pověsit záclony. Vyprané, vyskládané ve skříni, tak jsem jednu vyndala a připravila.  Mezi okny stojí kuchyńský stůl, kytku, která na něm stojí jsem dala pryč a vše nachystala. Vnuk právě procházel kolem a tak jsem ho požádala, aby až půjde nazpět mne zkontroloval, kdybych náhodou spadla. Přinesla jsem si stoličku, židli a s velkým elánem vylezla na stoličku, už drobet hůř na židli a nastal velký šok. Ze židle na stůl. čeho se chytit? Kliky na okně? To by asi nebylo moudré. Zkusila jsem tedy, že bych si na ten stůl napřed klekla, to jsem vzápětí zavrhla, vůbec bych se bez opory nepostavila. Chvíli jsem tam bezradně stála, pak slezla dolů a rozplakala jsem se  jak malé dítě. Vnuk přišel a chvilku beze slova na mne koukal, Pak se zeptal co se mi stalo? A já mu říkám, že nejsem schopná na ten stůl vylézt. Babi prosím tě a o co jde? Sundal tyč, já navěsila záclonu, přitom jsem stále škytala a nemohla zastavit pláč. Pověsil záclonu a povídá, ,, Babi, máš občanku?  Tak se podívej na datum  tvojí výroby,,. No záruční dobu už mám jistě prošlou .

     Ale myslím si, že pokud věci a lidé fungují i když jsou po záruce, je škoda se jich zbavovat. Někdy i hrneček s uraženým uchem a nakřáplý, když se do něho dá zem a pěkná kytička, ještě dlouho slouží. 

    Vaše Ludmila

Pokračování : Právě jsem psala vnučce, jak mne dobíjí ten pobyt v neděli na Bohoslužbě. A potom ty telefonáty spolubrarů. Pavel ten zavolá a třeba se jen zeptá, jestli jsem v pořádku, Láďa  ten se se mnou modlí a mně je dobře.  Už vím, jak tedy musí být těm, kdo leží někde v ústavu a když jim tam přijde Jitka předčítat z bible, nebo se s nimi modlit. Toto asi člověk docení, až když to sám zažije. Když si čtu sama, tak mám za chvíli myšlenky rozuteklé všude možně a nepamatuji si z toho nic. Zdravím  všechny, Vaše Ludmila