Odjinud i od nás

Nejzajímavější příběh, který jsem kdy slyšel

Nejzajímavější příběh, který jsem kdy slyšel, mi před lety pověděl muž, kterému bylo přes osmdesát let. Seděli jsme spolu na skalnatém výčnělku jednoho z arkanssaských kopců a on mi vyprávěl svůj příběh:

Ocitl jsem se v tom kraji během Občanské války. Tam na druhé straně až v úplně v dálce stály stovky stanů našeho vojenského ležení. Tehdy v táboře vypukla epidemie spalniček a mnoho statečných hochů zemřelo. Epidemie byla tak strašlivá, že jsme museli postavit další stany dole v údolí a do nich přestěhovat všechny nakažené spalničkami. Já jsem sloužil jako strážný v dolním táboře, kde byli pacienti se spalničkami. Jedné noci, když jsem byl na stráži, jsem procházel kolem lůžka, na kterém ležel vážně nemocný mladý voják, nebylo mu víc než sedmnáct let. Ten hoch ke mně vzhlédl s dojemným pohledem a oslovil mne: "Strážný, vím, že zemřu. Nejsem křesťan. Moje matka není křesťanka. Můj otec také nebyl křesťan. Nikdy jsem se neučil křesťanskému náboženství, ani jsem nikdy nechodil do kostela, je jednou jsem šel s kamarádem do nedělní školy. V nedělí škole učila jedna žena, která se zdála být velmi hodná. Četla nám z Bible o nějakém muži - myslím, že se jmenoval Nikodém, bylo to prostě o mužil, který jednoho večera navštívil Ježíše. A Ježíš tomuto muži řekl, že se musí znovu narodit. Učitelka vykládala, že všichni lidé se musejí znovu narodit, aby jednou mohli přijít do Nebe, až zemřou. Já jsem se nikd yznovu nenarodil a nechci zemřít takhle. Mohl bys sem, prosím, přivést kaplana,a by mi řekl,jak se mám znovu narodit?" Stařec ve svém vyprávění na chvíli zaváhal. Víš, tehdy jsem byl bezvěrec - alespoń jsem se sám takhle nazýval. Ve skutečnosti jsem však nebyl nic než velký hříšník. A tak jsem tomu mladému muži jen řekl: Nepotřebuješ kaplana, jen buď teď tiše. Nedělej si starosti, budeš v pořádku." Pokračoval jsem v obchůzce strážního stanoviště a asi za hodinu jsme se vrátil k onomu mladíkovi. Upřel na mě své smutné oči a řekl: "Strážný, jestli nepřivedeš kaplan, přiveď mi , prosím, alespoň doktora, hrozně se dusím.!" "Dobrá chlapče, přivedu ti doktora." odpověděl jsem. Šel jsem ven a našel doktora, který pak přišel a vytřel chlapci krk, aby mohl alespoň trochu snadněji dýchat. Věděl jsem, že ten hoch zemře. Viděl jsem mnoho jiných takových případů. Tento mladík však byl tak hodný, že si doslova získal mé srdce. Poděkoval mi za ochotu, poděkoval také doktorovi, že mu pomohl. Pak jsme s doktorem odešli od jeho lůžka. Opět asi po hodině jsem se vrátil a myslel jsem, že ten hoch již stěží bude ještě mezi živými, on však stále ještě bojoval. Podíval se na mne, v očích měl smrt, a řekl: "Je to marné, strážný, musímumřít a nejsem znovuzrozený. Ať již tomu věříš, nebo ne, mohl bys, porosím, najít kaplana, aby mi řekl, jak se mám znovu narodit?" Chvíli jsem se na něj díval a myslel jsem na to, jak je bezmocný ve spárech smrti, a tak jsem mu odpověděl: " Dobrá, chlapče, přivedu ti kaplana."

Již jsem byl na odchodu za kaplanem, když tu jsem si s hrůzou uvědomil, kolik jsem svým otálením ztratil času a jak obtížné bude v tuto chvíli kaplana najít a přivést, otočil jsem se a vrátil k chlapcovu lůžku. "Nepůjdu hledat kaplana někam nahoru do druhého tábora, to by mohlo trvat dlouho. Navíc bych musel najít někoho, kdo mne nahradí na stráži; nemohu jen tak opustit své stanoviště. Já sám ti řeknu, co máš udělat. Pochop, prosím, já sám jsem sice bez vyznání, nepatřím do žádné církve, já sám nevím, jestli existuje nějaký Bůh, neví ani, jestli existuje nějaké nebe nebo peklo. Nejsme si ničím z toho jistý.

Neslavné výročí patnáctého března

Před pár dny jsem se začetl do vzpomínek mého dědy Matěje Filipa na dobu mládí i dobu pozdější, kdy začal hospodařit, přestavoval dům i vychovával s pracovitou manželkou Kateřinou svých pět dětí. Ta vzpomínka zahrnovala i smutnou zmínku o dědově mladším bratru Františkovi, který vykrvácel na bojišti první světové války. Sám děda prošel jak italskou tak ruskou frontou...Celý život si pak nesl vzpomínku na krutou podobu války i smutek po svém bratru, který padl v pouhých devatenácti letech. Jeho jméno je uvedeno na pomníčku v naší obci Jivno mezi dalšími takto zbytečně zahynulými muži. V celé naší republice jsou rozsety podobné pomníky na připomínku těchto tragedií. Odhadem se dnes uvádí na dvě stě tisíc padlých v této válce se zemí českých.

Je zřejmě vícero důvodů, proč podobné pomníčky nepřipomínají všechny oběti druhé světové války. Přitom příběhy zahynulých občanů Československa jsou často hroznější i tím, že mezi nimi bylo mnoho žen, dětí a starých lidí. Podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí německého nacismu zhruba 343 tisíc osob. Nejsou započteni ti, kteří zemřeli po osvobození na následky útrap okupace. (Také nejsou započítáni sudetští Němci, kteří padli v řadách německého wermachtu na východní či západní frontě.)

Je tomu letos již osmdesát let ode dne patnáctého března, kdy začala zřejmě nejtemnější kapitola našich novodobých dějin. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava bylo obyvatelstvo podrobeno teroru německé okupační správy. Gestapo ihned na začátku okupace pozatýkalo vedoucí sociální demokraty, komunisty, německé emigranty a veřejně činné antifašisty. Popravy začaly hned po 15. březnu 1939. Dalším okruhem lidí určeným k likvidaci byli Židé, Romové a česká inteligence. Popravovalo se nejen za odbojovou činnost, ale také například za poslouchání zahraničního rozhlasu. Po vyhlášení stanného práva docházelo k masovému zatýkání a brutalitě, která měla zlomit český národ. Známe osud vesnic Lidice, Ležáky či Javoříčko. Mnoho vypálených vesnic se zmasakrovaným obyvatelstvem bylo také na Slovensku. Teror se stal zcela nekontrolovatelný na samém sklonku války. Událo se mnoho masakrů a odhadovaný počet obětí takzvaných pochodů smrti činí deset tisíc osob.

Patnáctý březen bychom každý rok měli prožívat v pietní vzpomínce na všechny, kteří během německé okupace trpěli a zahynuli. A s pocitem vděčnosti k těm, kteří se proti brutálnímu násilí postavili i za cenu oběti vlastního života. Kéž se takové doby už nikdy nebudou opakovat v naší zemi ani jinde ve světě.

Karel Filip

TROJLÍSTEK

Zpravodaj tří náboženských obcí

Úvodník

Proč zpravodaj a proč Trojlístek ? Tak by se mohl někdo zeptat. Odpovědi jsou snadné. Když je duchovenská služba takto rozprostřena - mezi českobudějovickými Čtyřmi Dvory, J. Hradcem a Besednicí, tak je důležité, aby nevázla komunikace, aby se neopomněla nějaká sdělení, abychom na modlitbách nesli své starosti a také se dokázali společně radovat, když se něco podaří. Neboť víme, že sdílená starost je poloviční a sdílená radost dvojnásobná.

A proč Trojlístek? Původně jsem přemýšlel o názvu Tři v jednom. Ale pak mi přišel na mysl název Trojlístek, který vše vyjadřuje poetičtěji a navíc je to vlastně také křesťanský symbol. V Irsku například velmi používaný.

A tak zatím jednou za třetinu roku bude možnost nacházet v Trojlístku informace ze tří náboženských obcí o tom se událo i o tom co se chystá. A mezi tím báseň, fotku, obrázek - jak se právě podaří něco zajímavého přidat. Tento první Trojlístek má tu výsadu, že bude posílán i místo dopisu faráře ke členům NO spolu s dalšími materiály včetně složenky k možnému zaplacení církevního příspěvku.. Další čísla budou k dispozici ve všech náboženských obcích vždy v těchto termínech - 5.2.; 31.5. a 29.11. (možno objednat k zasílání poštou a samozřejmě budou i na stránkách www.husuvdum.cz .

Obsah:

Co se událo:

V Husově domě:

Dům a vybavení: - kolna -polovina zateplená, zhruba opraveny stěny, osazeny dveře - dokončíme na jaře, dostali jsme darem vysavač od Cicálkovic, koupili krásné bílé pianino,

Jiné -vydali jsme kalendář 2020 a péefku.

Události - chvály - 7x, koncerty (Pavlína Jíšová, Projekt sbor aj., rozsvícení Moravské hvězdy se zpěvy Rosťova bandu; evangelizační výpravy - Stříbřec -pašije; vánoční pásmo - Borovany..

Husův sbor J.Hradec:

Dům a vybavení: provedena oprava omítky a vymalování sboru, uspořádání lavic změněno a sundán kříž a provizorně nahrazen menším. pracuje se na vybudování nového WC v provozovně kadeřnictví..

Jiné - pořízeno nové elektrické piano s krásným zvukem varhan

Události - Díkůvzdání za úrodu -slavnostní bohoslužba, památka zesnulých - bohoslužba v JH i v Příbrazi; adventní koncert v Husově sboru - Slávek Klecandr, vánoční bohoslužba v JH i v Příbrazi (s velmi pěknou účastí)

Besednice: proběhl rozhovor s paní starostkou, vyjasněna stanoviska a domluveno, že se domluvíme...

Sadhu Sundar Singh O modlitbě

Když jsem cestoval v Beludžistanu, přišel jsem do vesnice, do níž musila být přinášena voda ze vzdálenosti 3 mil, protože v místě nebylo pramene ani studny. Jednoho dne se vyskytl muž, který připadl na plán, o němž se mnou mluvil. Měl dva syny, které vyzval, aby překopali jisté pole. Řekl jim, že je tam ukryt poklad. Oni si mysleli, že tam naleznou zlato a stříbro a 4 dny kopali od rána do večera. Čtvrtého dne byli velmi unaveni. "I kdybychom nalezli zlato a stříbro, svou žízeň nemůžeme uhasit. Voda je nejdůležitější." Náhle vyrazil pramen vody. Jak byli nyní šťastni. Jeden hned běžel k otci, aby mu oznámil, co nalezli. Tu odpověděl otec: "Neřekl jsem vám: Jděte a hledejte vodu, protože jsem dobře věděl, že byste nepracovali pro celou vesnici. Protože jsem řekl, že je tam poklad, šli jste. Mým úmyslem bylo, abyste šli kvůli zlatu a stříbru, ale abyste nalezli něco mnohem vzácnějšího. Kopání bylo pro vás dobrý tělesným cvičením a mimoto jste nalezli ještě vodu." Právě tak je tomu s modlitbou. Modlitba je cvičení, právě tak jako kopání. Činí nás odolnějšími vůči pokušením. Ale pomocí modlitby nalézáme daleko vzácnější poklad. Stvořitele všech věcí, pramen pravého života.

V horách "Kdo ztratí svůj život, ten jej nalezne...."

V horách putovali dva přátelé. Byli celí promrzlí a chůze ve sněhu je už zmáhala. Náhle narazili na muže, který odpočíval u cesty prochlazený a se zraněnou nohou. Jeden z přátel se u něj zastavil a snažil se mu pomoci a povzbudit jej k další cestě. Ten druhý mu řekl.: Sami máme co dělat, abychom se zachránili a ty se ještě chceš zdržovat a vysilovat. Dělej jak myslíš, já jdu dál. A pokračoval v cestě. Ten první ošetřil zraněného, pomohl mu vstát a pomalu se vydali k cíli. Ten zraněný mohl s pomocí pokračovat a ten pomáhající byl sice unavený, ale jeho tělo přestalo být prokřehlé, zahřál se a našel v sobě novou energii a odvahu. Za hodinu objevili ve sněhu zmrzlé tělo putujícího, který šel před nimi. Sami se však dokázali zachránit.

Náboženství a křesťanství

Mnoho lidí si myslí - křesťanství - to je jen jedno z dalších náboženství a křesťané jsou také svázáni náboženskými předpisy. Takový život bez radosti a svobody nemůže přece nikoho uspokojit. To opravdu nemůže. Pravé křesťanství však dává člověku úplný opak - vnitřní svobodu a radost. Podívejme se na hlavní rozdíly mezi náboženstvím a skutečným biblickým křesťanstvím:

Náboženství říká: Křesťanství říká:

Člověk hledá Boha Bůh hledá člověka

Člověk musí Bohu přinášet oběti Bůh sám se obětoval za člověka

Musíš se změnit, aby tě Bůh přijal Bůh tě přijme takového jaký jsi a změní tě

Hlavní pro Boha jsou skutky Nejdůležitější je vztah k Bohu

"

Henryho bourák (z knihy Pokora Guy Gilberta)

Vzpomínám si na jednoho chlapíka z Kaledonie - Henry , inženýr. Vezl mě autem. Jeli jsem na přednášku. Ta jeho plechovka byla skutečně hrozná. Dost jsem se podivoval. Se svým platem inženýra by si mohl pořídit slušnější auto, možná i docela pěkné. Tohle, co měl, bylo natolik rozpadlé, že jsem s obtížemi udržel v zatáčkách dveře. Vysvětlil mi, že se se svou partnerkou rozhodli žít skromně. Musel už jako mladý makat, aby si zaplatil školu, a raději věnoval své peníze na studium svých dětí. Dobrovolně si to auto nechal - jako určité znamení. Přál si zkrátka podělit se s ostatními.

Karel Čapek Dobré úmysly

U některých lidí se to dostavuje pravidelně na Štědrý večer, u jiných až na Silvestra a u ještě jiných třeba o jejich narozeninách nebo kdy, zkrátka každý člověk má svůj den, ve kterém pojímá dobré úmysly. Tak to na něj zničehonic přijde jako nachlazení nebo zjevení, nejdřív je mu trochu hloupě, pak se mu udělá morálně nanic, a potom si řekne, že sám je tím vinen a že by všechno mohlo být jinačí a lepší, kdyby nějak zreformoval svůj život. To je okamžik, kdy se člověku zpravidla vynoří Dobrý Úmysl. I pojme pevné přesvědčení, že dejme tomu od zítřka nebo od Nového roku bude časněji vstávat nebo že bude pro své zdraví dělat strašné a hygienické věci, například hned ráno pět minut cvičit nebo se koupat ve studené vodě nebo číst na lačný žaludek několik stránek Marka Aurelia, nebo že bude míň kouřit, nebo že nechá politiky a pití, nebo že denně věnuje tři hodiny sebevzdělávání a rozjímání, nebo že začne šetřit a zaplatí své dluhy, nebo že udělá něco velkého. Mám za to, že každý z vás prodělává aspoň jednou do roka tuto hodinu Dobrých Úmyslů. Myslím dokonce, že i velmi slavní lidé, jako třeba ministři nebo světci, pocítí aspoň jednou za rok strašné pokušení Dobrých Úmyslů. Věřím, že není člověka, který by aspoň jednou za rok se nechtěl obrátit a začít nějakým způsobem nový život.

Nuže, je to pravda: když člověk pojal dobrý úmysl, nevstane zítra ani o pět minut časněji nežli včera, nedá se do müllerování ani nezačne dělat něco velkého, ne že by to nešlo, naopak, ale zrovna toho dne to náhodou jaksi netento, a člověk si na to musí pomalu zvykat, a ostatně může s tím začít až zítra, ano, určitě zítra, čímž bývá dobrý úmysl zpravidla vyřízen. Je tím sice vyřízen, ale není zmařen, neboť podstata a smysl dobrého úmyslu není to, aby jej člověk splnil, nýbrž aby jej prostě měl. Vyvstane-li ve mně v hodinu Dobrých Úmyslů ctnostné a hrdinné předsevzetí, že od zítřka budu časněji vstávat, projeví se tím velký a osvobozující fakt: že mohu časněji vstávat, jelikož to záleží jen na mně a je to v mé moci. Bylo by strašné, kdybych věřil, že prostě nemohu časněji vstávat a že to vůbec není v mé moci. Bylo by hrozné, kdybych měl za to, že vstávám trochu pozdě ze zdravotní nutnosti nebo pod neúprosným nátlakem poměrů. Dobré úmysly dokazují, že ještě pořád můžeme změnit svůj život nebo sebe samy. Bylo by zdrcující, kdybychom došli k poznání, že už nemůžeme vůbec nic na sobě nebo na svém denním životě předělat a měnit. Pokud člověk v sobě živí heroickou představu, že začne časně ráno vstávat, udržuje v sobě i podivuhodnou možnost, že začne nově žít, že uvidí východ slunce nebo dokonce nádherný východ sebe sama. Pokud si člověk umiňuje, že bude müllerovat, nechává si otevřenou možnost, že bude krásný jako olympijský vítěz. Pokud pěstujeme dobré úmysly, popíráme, že to, co děláme, děláme nutně. Dobrý úmysl je nezkrotný projev svobodné vůle. Pokud je člověk schopen dobrých úmyslů, leží před ním život jako veliká, nevyzkoušená a slibná možnost. Panebože, jaké věci bych napsal, kdybych počal vstávat v šest hodin ráno! A kdybych nadto čtvrt hodiny cvičil a koupal se ve studené vodě a přitom četl Marka Aurelia a dvě hodiny se vzdělával a místo čtení novin truhlařil nebo okopával zahrádku a naučil se hrát na harmoniku a denně běhal pár hodin po polích a trochu se ponořil do východní filosofie a chodil mezi lid a osvojil si základy národního hospodářství a četl v originále Platóna a sám zhotovil radiostanici a naučil se skvěle lyžařit a pilně se věnoval hvězdářství a cvičil se v řečnictví a pěstoval turistiku a dělal pokusy s křížením hvozdíku a choval holuby a odpovídal ihned na všechny dopisy a denně několik hodin rozjímal o velkých věcech člověka a vyvinul nějakou rozsáhlou činnost ve prospěch všech bližních a poznal všechno, co má člověk znát a přitom nepromarnil ani minutu času. Neboť to vše a mnoho jiného je v mých dobrých úmyslech, Život je nesmírně a nevyčerpatelně bohatý pro naše dobré úmysly. Přeji vám hodně mnoho dobrých úmyslů na svátky dobré vůle.

Pastýř, který šel jinam

Jeden malíř namaloval obraz "Narození Ježíše Krista". Bylo na něm všechno, co tam má být: chlév a v něm malé děťátko v jeslích, Maria, Josef, velká hvězda na obloze, anděl a řada postav spěchájících k narozenému Dítěti, nejprve pastýři a za nimi mudrci na velbloudech.

Někdo si řekne: Takových obrazů jsem už viděl moc a všechny jsou si podobné. Jenže tento byl zvláštní. Jeden z pastýřů totiž nešel do Betléma za Ježíšem, ale pryč odtud. Proč asi?

Je možné dvojí vysvětlení.První je toto: Pastýře vůbec nezajímalo, že se narodil Boží Syn. Neviděl ve chlévě nic zvláštního. Řekl si, že se vrátí raději ke svým ovcím, nají se chleba a sýra a zapije to vínem.

Tak jako tenhle pastýř se i dnes chová mnoho lidí. O Vánocích si ozdobí stromek, přichystají dobré jídlo, dají si dárky, ale o Ježíšovo narození se nezajímají. Na bohoslužby nejdou, v Bibli si nečtou, Ani vlastně neví, proč Vánoce slaví.

Druhé vysvětlení, proč odcházel pastýř pryč z betlémského chléva, je že tam mohl přijít jako první. Prorozuměl tomu, co se zde stalo, že totiž sám Pán Bůh přišel na svět v podobě dítěte a to je ta největší událost, která se kdy na světě stala. Měl takovou radost, že si ji nechtěl nechat pro sebe. Šel to hned povědět svým přátelům a známým. Vždyť ostatní pastýři to pak udělali také, jak čteme v Lukáčově evangeliu: "Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli."

Tomu pastýři se podobá každý,kdo o Vánocích nevypráví druhým především to, co našel pod stromečkem a kolik cukroví snědl, ale to, že má radost z dobré zprávy o Kristově narození. To on přinesl a přináší lidem opravdový pokoj do srdce.

Kterému z obou pastýřů se podobáme my?

Moc Bible z knihy Život bez všedních dnů Wilhema Busche

"Haha" - smál se muž a utíral si kníry. "Milý pane faráři, dejte mi s tím vaším křesťanstvím pokoj. Jeden říká to a druhý ono a člověk nakonec neví, čemu má věřit

Já jsem si vytvořil svou vlastní víru. Moje vyznání zní: "Když dobrou polévku, tak z kila hovězího." Rozloučil jsem se. Je mi těžko,když při návštěvách často narážím na takový povrchní, ale při tom všem přece rozhodný odpor. Tady se zdál jakýkoli další rozhovor zbytečný, proto jsem odešel.

O čtvrt roku později jsem byl nesmírně udiven, když jsem toho muže našel na místě, kde bych jej byl čekal nejméně. Konal jsem v malém sálku každý týden biblickou hodinu, a on tam jednoho večera seděl v první řadě a přátelsky mi kynul. Po biblické hodině za mnou přišel a řekl: "Pane faráři, mám k vám prosbu." Odpověděl jsem: "Rád vám ji splním, pokud budu moci. O co jde?" "Mám švagrovou" říkal, "která je v nějaké sektě. Má docela dětinské představy o Bibli. Pořád mě pronásleduje biblickými výroky a já nemohu na to, žel,nic odpovědět, poněvadž Bibli neznám. Konečně je to těžká kniha. Já bych ale chtěl jednou svou švagrovou pořádně usadit. Rád bych vás poprosil, abyste mne naučil číst Bibli." Zasmál jsem se: "Znáte abecedu"? "Ale jistě". Tu jsem vytáhl svůj kapesní Nový zákon, podal jsem mu ho a řekl: Daruji vám ho, když mi slíbíte, že jej celý přečtete." Slíbil to, vzal Zákonek a odešel. Půl roku jsem o něm nic neslyšel. Potom se u mne znovu objevil. "Tak jak se vám zacházelo s Biblí?" , zeptal jsem se. Byl velmi vážný. Pomalu a zamyšleně mi odpověděl: "Vedlo se mi docela zvláštně. Začal jsem číst a bylo tam mnohé, čemu jsem nerozuměl. Poněvadž jsem však slíbil, že přečtu celou knihu, tak jsem pokračoval. Pak jsem našel mnohé, co mne strašně hněvalo. Měl jsem pocit, jako by si mne někdo dobíral. Nejraději bych s tou knihou praštil o zem. Četl jsem však dále, poněvadž jsem to slíbil. A pak jsem našel mnohé, co mne nudilo. Ale četl jsem dál. Ale nalezl jsem také - a to musím říci otevřeně - mnohé co mne potěšilo víc, než cokoli jiného. Když jsem byl s knihou hotov, musel jsem si říci: je-li pravda, co v té knize stojí - a je to pravda - pak, budeš-li dále žít bez Boha jako dosud, jsi ztracený člověk. A pak se v mém srdci rozpoutal rozhořčený boj, dokud jsem té knize nedal za pravdu. Teď se stala základem mého života."

Od té doby uplynulo mnoho let. Tento muž se osvědčil jako věrný učedník Pána Ježíše,kterého našel v Bibli.